Proč lovíme zvířata?

Po celé dějiny lidstva, počínaje starými Sumery, Asyřany, Egypťany až po dnešek, ve všech dobách existovali lidé, mnoho lidí z nejrůznějších sociálních vrstev, kteří se pro vlastní potěšení věnovali lovu. Z tohoto úhlu pohledu se lov jeví jako činnost, jež dosahuje gigantických rozměrů. Kladu si otázku, co to vlastně je, u sta hromů, tahle lovecká aktivita a lovecké chování?

                                                                                                     

                                                                                                                                            José Ortega y Gasset, Rozjímání o lovu, 1943

   Homo sapiens (člověk moudrý) je už 30 000 let lovcem a vrcholovým predátorem. Po staletí lovil zvířata kvůli potravě či ošacení nebo tak hubil své konkurenty. Už v pleistocénu dokázalo relativně malé množství Indiánů v Severní Americe vyhubit největší savce planety. Dnes už člověk není na lovu závislý. Nepotřebujeme jíst divoká zvířata, vydělávat jejich kůže, mlít jejich rohy nebo vyřezávat ozdoby z jejich zubů. Přesto to děláme… Proč? Co je na lovu tak přitažlivého, že se mu věnují desítky milionů lovců po celém světě?
     Lov zvířat pro zábavu je v dnešní době hodně kontroverzní téma, které v mnoha lidech vyvolává averzi. Část lidí vnímá takový lov jako odsouzeníhodný a zvrhlý, část jako normální a prospěšný. Diskuze je velmi polarizovaná – na jedné straně stojí ochranáři a ochránci zvířat, na druhé pak lovci, lovečtí operátoři a firmy, které tyto aktivity živí. Jak už to bývá, pravda není černobílá a najít konsensus je těžké, ne-li nemožné.

Zastřelený buvol kaferský (Zdroj: Adam Ihucha)

    Trofejový lov není o obživě – je to záliba a zábava. Málokdo ale nahlas řekne, že rád zabíjí, protože by si pravděpodobně vysloužil pohoršené pohledy ostatních. Hovoří se o lásce k přírodě a zvířatům, péči o zvěř, o souboji mezi lovcem a zvěří. Dnešní člověk je domestikovaný tvor s otupělými smysly, takže „souboj se zvěří“ se odehrává na dálku – pomocí pušky a s minimálním rizikem. Přitažlivost lovu spočívá v tom, že člověk-lovec přestává být nezúčastněným pozorovatelem, má pocit moci a dobrodružství či pocit, že je aktivní složkou přírody. Vždy je po ruce i racionální obhajoba loveckých aktivit – udržování stavů zvěře, eliminace škodné, odstřel starých „nepotřebných“ jedinců, finance z lovu sponzorující ochranu přírody, lov jako záchrana ohrožených druhů atd. Staletími osvědčenou metodou je také vyvolání strachu z nebezpečných zvířat (dalo by se hovořit o jakémsi „efektu Červené Karkulky“).


Trofeje vlků zabavené na letišti v Praze- Ruzyni
(Zdroj: ČIŽP)
Průmysl trofejového lovu

Lov je obrovský byznys s mnohamiliardovými obraty. Nejde jen o cenu loveckých licencí, ale i o obchod se zbraněmi, vybavením, oblečením, s loveckými safari, preparací a přepravou trofejí, výrobou šperků a suvenýrů.

   Argumenty ve prospěch lovu zaznívají samozřejmě od lovců samotných, ale zároveň i od těch, kteří mají z této aktivity prospěch, byť sami neloví. Celosvětově je registrováno asi 45 milionů lovců, většina z nich pochází z Evropy či USA (v USA je jich 22 milionů). Pro představu: do USA bylo v letech 2005-2014 dovezeno 1,26 milionu trofejí. Top trofejové druhy jsou:

Z kontroly trofejí v ČR (Zdroje: ČIŽP)
Peníze stojí za vším, ale kam vlastně jdou?

Lovecké organizace tvrdí, že významně přispívají k ekonomické prosperitě afrických zemí. Podíl na hrubém národním produktu však příliš nenaznačuje, že by tento průmysl byl nějak zásadně významný – největší přínos má komerční lov pro Botswanu, kde tvoří 0,13 % HDP, v ostatních zemích včetně JAR je to méně.

   Pro koho tedy lov znamená přínos a zisk? Samozřejmě pro majitele farem a firmy, které tento průmysl živí. Tedy pro omezený počet lidí plus zahraniční investory a společnosti. Vrací tito lidé výnosy z lovu do ochrany africké přírody nebo podporují místní komunity, jak se často tvrdí? Nikoliv – to je naprostá výjimka.

    Lovu v Africe se účastní cca 18 500 klientů ročně a podle studie sponzorované Mezinárodní radou pro lov a ochranu zvěře (CIC) společně s Organizací pro výživu a zemědělství (FAO) generují zisk cca 200 milionů USD (lovu v Eurasii se účastní 40-60 tisíc klientů, ale generují zisk „pouze“ cca 39 milionů USD). Jenže dokonce i organizace podporující lov přiznávají, že k Afričanům se z uvedených peněz dostanou jen asi 3 %. Kde tedy končí všechny peníze? Odpověď je jednoduchá – u majitelů farem, u zprostředkovatelských firem a v kapsách státních úředníků a politiků…

Trofeje na letišti v Praze- Ruzyni (Zdroj: ČIŽP)

   Používají se různé statistické triky, jak dokázat, že lov je finančně výhodnější než turistika, a tudíž je to lepší strategie. Obvykle jde o to, že se zisk počítá lokálně a nikoli v rámci státu. Lovečtí klienti platí více než běžní turisté (v průměru o 100 %), jenže návštěvníků safari je cca 85x více než lovců. Celkově tedy ekoturistika a foto-turistika generuje pro státy větší hrubé příjmy než trofejový lov a přináší i větší počet pracovních příležitostí pro místní obyvatele. Zisky z turistiky jsou ale dostatečné pouze v oblastech s většími národními parky, kam jezdí hodně lidí. Záleží tedy na lokalitě – v oblastech nevhodných pro ekoturistiku či foto-safari, v místech s horší infrastrukturou či méně politicky stabilních mohou být lovecké farmy variantou. Nejedná se však o plošně vhodné řešení.

    Především je však lov umělá selekce kvalitních kusů, což ohrožuje genofond lovených druhů, byť lovci tvrdí opak. Lovec není přirozený predátor, který loví nemocnou a slabou kořist, on si vybírá trofejový kus – zdatný a silný. Nová studie Univerzity v Oxfordu prokázala negativní vliv trofejového lovu na genetickou kvalitu lví populace.

    Sledovány byly lví smečky v oblastech, kde je povolen trofejový lov. Bylo zjištěno, že lovci si vybírají velké silné samce – vůdce smečky. Zabitý samec je pak nahrazen jiným samcem, slabším. Jenže u lvů (a mnoha jiných zvířat) se vyskytuje jev zvaný infanticida, kdy nově příchozí samec zabije mláďata toho původního, aby mohl co rychleji rozšířit své vlastní geny. Lovec tedy sice zastřelí jednoho lva, ale způsobí tím zabití všech lvíčat ve smečce. Slabšímu samci je umožněno rozmnožení a rozšíření méně kvalitních genů. Jenže to není všechno – za nějakou dobu přijde další lovec a odstřelí i toho nového vůdce. Jde tedy o koloběh neustálé výměny vůdců a zabíjení mláďat. Studie zaznamenala i případ, kdy lvice měla 6x po sobě lvíčata a ani jednou je neodchovala, protože vůdce smečky byl pokaždé zastřelen a nový samec lvíčata vždy zabil…


    Nepočítá se ani s dynamikou populací, resp. s tím, že by se počet zvířat mohl v přírodě náhle změnit působením jiného faktoru než lovu. Může vypuknout epidemie nějaké choroby, udeří sucho či jiná přírodní katastrofa, eskaluje pytláctví atd. Státní orgány, legislativa, a dokonce ani ochranářské organizace nejsou prakticky nikdy schopny pružně reagovat. Než si změny někdo všimne, příslušné úřady se dohodnou a změní se pravidla (přičemž po celou dobu se loví dál), může být již pozdě.

Lov pro trofeje znamená zásah do přirozené struktury populací. Loví se více samců, protože mají výraznější trofejové atributy (hřívu, parohy atd.). Jenže v přírodě je přirozená úmrtnost samců vyšší než u samic (např. u antilop Derbyho činí 18 % u samic a 73 % u samců). Když se k tomu přidá lov, dochází k narušení struktury pohlaví.

Infancitida u lvů (Zdroj: Internet)

  Lovit se jezdí tam, kde ještě zůstala příroda zachována – tedy hlavně do Afriky, Ruska, Kanady... Afrika je dnes nejpreferovanější a nejvýnosnější oblastí. Trofejový lov je povolen ve 23 zemích subsaharské Afriky a pro jeho účely je využíváno 1 394 000 km2, což je několikrát více, než kolik činí plocha všech afrických chráněných území dohromady.

    Největší lovecký průmysl je v Jihoafrické republice, kam směřuje 88 % všech lovců jedoucích do Afriky (z JAR pochází 85 % loveckých trofejí na světě). Tato země je proto lídrem pro-lovecké lobby a používá i termín „wildlife industry“. Působí zde více než 1 000 loveckých operátorů a loví se na cca 5 000 loveckých farmách, které zabírají 13 % rozlohy země (národní parky jen 4,6 %). Ne všechny africké země však s tímto přístupem souhlasí, mnoho z nich se vydalo jinou cestou a komerční lov zakázaly. Ve východní Africe, nostalgicky vnímané jako domovina afrických lovců, se dnes smí lovit pouze v Tanzanii, kde lovecký průmysl expanduje a která vyhrazuje lovu cca 26 % země (národním parkům 14,1 %).

     V Africe víceméně existují dva přístupy k využívání živé přírody a jejich aplikace velmi záleží na aktuální politické situaci. Proti-lovecká je především Keňa, která od roku 1977 komerční lov nepovoluje, ale podporuje zachování přírody a „ekoturistiku“ (obdobně např. Uganda). Turisté přivážejí mnoho peněz, které jsou přímo nebo nepřímo investovány do ochrany přírody. Negativní stránkou však může být velký počet lidí a dopady masové turistiky na chráněná území. Pro-lovecká je JAR, následovaná Namibií, která upřednostňuje komerční lov a orientaci na bohatší klienty. Většina zemí se snaží kombinovat oba přístupy, což bývá obtížné, protože se navzájem trochu vylučují – „ekoturisté“ jsou většinou proti lovu, a naopak lovci nechtějí být rušeni „ekoturisty“.


Trofej medvěda baribala na letišti v Praze- Ruzyni (Zdroj: ČIŽP)

    Je očividné, že nejčastěji se loví zvířata s výjimečnými fyzickými atributy, jako jsou například kly či rohy, a zvířata velká či nebezpečná… Tzv. Velká pětka je slon, lev, nosorožec, buvol a levhart. Lovci vždy tvrdí, že je pro ně nejdůležitější lovecký zážitek a nejde jim o trofeje. Cena lovu ale narůstá s velikostí trofeje. Zabití slona s velkými kly však stojí daleko více než zabití slona s malými kly, O lov medvědů na Slovensku je daleko menší zájem než o lov medvědů v Kanadě – na Slovensku jsou totiž menší. Vlka pojedou lovci spíš než na Balkán lovit na Sibiř nebo na Aljašku, kde jsou vlci velcí (uplatňuje se zde tzv. Bergmannovo pravidlo o zvětšování těla zvířat směrem na sever). Hodně zajímavý je i sociologický pohled – naprostá většina lovců jsou muži, žen lovkyň je opravdu málo. Pozůstatek pradávného rozdělení společnosti na muže-lovce a ženy-sběračky? A proč si lovci budují „trofejové místnosti“, či dokonce „trofejové domy“, kde vystavují vycpaniny svých úlovků? Není to spíš prostředek sebeprezentace, demonstrace úspěšnosti a moci? Zvyšování sebevědomí? Není lehké odpovědět. Každopádně je třeba počítat s tím, že lovců je velmi mnoho a jedná se o jednu z nejsilnějších lobbistických skupin na světě. Určitě však lov není něco, co je třeba považovat za veřejný zájem zasluhující podporu, jak se pro-lovecká lobby snaží společnost přesvědčit.

Méně známé důsledky trofejového lovu

    Lovci často tvrdí, že se střílí jen přestárlí samci, kteří už své geny předali, pro populaci nemají žádný význam a dál by jen chátrali. To je však dost zavádějící až chybný argument. Jednak se v praxi střílí i samice a mláďata (těch starých zvířat přece jen není dost), ale především je tento argument nebere v úvahu biologii, etologii a sociální chování zvířat. Je to, jako kdybychom u lidí řekli, že muž, který zplodil a vychoval děti, je už zbytečný a můžeme ho zastřelit, protože už neznamená žádný přínos. Plodnost samců sice s věkem klesá, ale na rozdíl od samic může samec plodit mláďata až do vysokého věku (např. Charlie Chaplin měl dítě ještě v 70 letech). Především ale u zvířat fungují sociální vazby, starší jedinci předávají své zkušenosti mladším – znají migrační stezky, slaniska i napajedla… U slonů jsou známé staré samice-tety, staří sloní samci zase umravňují mladé výrostky a učí je (někdy i dost drsným způsobem), jak se mají chovat. Mladí samci si souboji se starými vybojovávají své místo v hierarchii a poznávají způsoby boje a taktiky.

   Neškodnost odstranění starých jedinců z populace je jeden z nejnebezpečnějších mýtů šířených loveckou lobby

    Mnoho států zavedlo u trofejového lovu kvóty. Na první pohled by se zdálo, že kvóty mohou být řešením. Potíž je však v tom, kdo a jak tyto kvóty stanovuje a na základě čeho. U většiny druhů se rozmnožuje jen část populace (někdy pouze 10 % jedinců), i zdánlivě velká populace tedy může mít problém, pokud je kvóta příliš vysoká. Obecně platí, že by měla tvořit maximálně 2 % celkového počtu zvířat. Jenže o stavu populací obvykle neexistují přesná data. Populární sčítání z letadla přináší výsledky jen u velkých a viditelných zvířat, jako jsou sloni, kopytníci apod. Predátory a menší zvířata není možné takto sečíst. Některá zvířata nelze sečíst vůbec (např. vorvaní populace se odhaduje na 250 tisíc – 1,5 milionu – to je obrovský rozptyl). Spousta čísel je prostě založena jen na „byl jsem tam a zdálo se mi…“. Počítačové modely používají sice dokonalé metody, ale mají nedostatek vstupních dat. Stanovení kvót je proto často pouhé věštění z křišťálové koule. Majitelé loveckých koncesí také obvykle odhadují počet zvířat na svém území jako vyšší a často i vyvíjí tlak na navyšování kvót, protože trofeje přece „přinášejí peníze“.


Trofejový lov jako způsob ochrany - pravda, nebo lež?

Velmi třaskavé téma… Problémů spojených s komerčním lovem je velmi mnoho a rozhodně nejsou banální či zanedbatelné. Nejedná se pouze o emotivní diskuzi, zda je zabíjení zvířat morální, či nikoli. Jedná se o zásadní diskuzi, zda je komerční lov akceptovatelným způsobem ochrany zvířat, nebo jen libůstkou bohatých a metodou, jak vydělat peníze. Tyto problémy si uvědomuje čím dál více lidí a veřejnost přestává lovce brát jako ochránce a milovníky zvířat.

    Lovcům ale není možné upírat určité zásluhy a trofejový lov nelze jen zavrhovat. Na začátku 20. století byli lovci první, kdo inicioval vznik chráněných území v Africe a podílel se na ochraně zdejší přírody. Také v Evropě spousta rezervací vznikla z původních loveckých honiteb. V průběhu 80. a 90. let se ve více zemích ukázalo, že dobře organizovaný trofejový lov může mít pozitivní vliv na růst populací zvířat v dané oblasti. Úvaha je jednoduchá – aby bylo co lovit, je nutné udržovat stavy zvěře. Za určitých okolností tak lov může být udržitelnou formou hospodaření se zvířaty a může také znamenat přínos pro ochranu divokých populací (někdy se soukromé lovecké farmy i finančně podílí na programech reintrodukce, např. reintrodukce zeber horských v JAR). Ukazuje se však, že toto „hospodaření“ funguje víceméně jen u stád kopytníků. S predátory se tak snadno hospodařit nedá. Nejčastěji nabízená zvířata k lovu jsou ale buvol, lev, slon a levhart (opět jsme u Velké pětky). A jak jde o peníze, situace se často zvrhne a udržitelné se může stát neudržitelným…

    S loveckými aktivitami jde ruku v ruce spousta problémů a negativních jevů a celkový ochranářský přínos je minimálně sporný. Skutečností je, že neexistují důvěryhodná data, která by potvrzovala vliv (ať již pozitivní, či negativní) trofejového lovu na ochranu divokých zvířat. Jedna z prvních seriózních studií je výše uvedená studie Univerzity v Oxfordu, jinak relevantní údaje zkrátka chybí. Většina údajů pochází z tzv. šedé literatury, z diskuzí v médiích či z názorů jednotlivců. Nelze proto přistoupit na argumentaci pro-loveckých aktivistů, že bez trofejového lovu divoká zvířata z Afriky zmizí a zbyde jen dobytek… Jakmile za nějakou lidskou aktivitou stojí peníze, a to je v případě komerčního trofejového lovu nepochybné, je třeba přistupovat k hodnocení jejího skutečného přínosu velmi opatrně.

    Diskuze však bývají bouřlivé, dokonce i přístup mezinárodních ochranářských institucí je různý (často je bohužel přizpůsoben politickým tlakům). Úmluva CITES razí „princip trvale udržitelného využívání živé přírody“, což znamená, že z přírody by mělo být odebráno jen tolik, kolik je schopna nahradit. Zjistit takovýto údaj je však velmi obtížně, ne-li nemožné. Měla by to garantovat povolení CITES, nicméně „papír snese všechno“, takže praxe poněkud pokulhává.

     Největší třesk vyvolal Mezinárodní svaz ochrany přírody IUCN, který je v současně době silně pro-lovecky zaměřen. V roce 2012 publikoval text Zásady pro trofejový lov jakožto nástroj ochrany přírody, který vyvolal masivní vlnu kritiky odborníků a 15 ochranářských organizací na protest z IUCN vystoupilo. Ochrana přírody může mít užitek z lovu jen v těch zemích, které jsou politicky stabilní a kde funguje státní správa. V řadě zemí je však spíš chaos, kontrola chybí, rozhodují osoby bez znalostí, informací či patřičně „zainteresované“. V zemích, kde je bída, kde působí povstalci či kde panuje občanská válka, to rozhodně nefunguje.

    Jednoznačná odpověď na otázku, zda lov pomáhá chránit ohrožené druhy, neexistuje. Někdy může pomoci, jindy škodí – záleží na tom, kdy a kde, jaké druhy, jak je organizovaný a jestli je pod kontrolou. Příliš mnoho neznámých. Můžeme použít příměr léku na nějaký zdravotní problém. Lék, který někdy zabere, ale jindy ublíží nebo pacienta zabije, nejspíš nebude zařazen mezi obecně uznaná a předepisovaná léčiva… Proto by ani trofejový lov neměl být obecně vydáván za způsob ochrany ohrožených druhů.

Lovec, nebo „bouchač“? 

Kdo jsou vlastně ti lovci? Historicky to byla vždy elita a lov byl exkluzívní zážitek pro privilegovanou vrstvu. Dříve lovili králové, dnes loví kdekdo. Před pár lety byl v Čechách a na Slovensku proveden zajímavý sociologický výzkum zaměřený na lovce jezdící na lovecká safari:

  • 60 % lovců je ve věku 30-50 let, převládá středoškolské vzdělání s maturitou
  • 70 % je členem mysliveckého sdružení, jsou ale neaktivní a neúčastní se žádných brigád
  • 81 % nechává organizaci svého lovu na agentuře
  • 87 % nezáleží na ceně zájezdu
  • lovci obvykle jezdí na 6-10 lovů v průběhu 2 let
  • pouze 25 % má tušení, že existuje legislativa na ochranu ohrožených druhů a jen 17 % ví, že se jich týká…
Mít, co nikdo nemá, aneb designová zvířata

V Namibii, Botswaně a JAR je povinností mít lovecké území oploceno. Stává se, že oplocené farmy jsou přeplněné (tzv. přezvěřené), což působí ekologickou degradaci území. Rančeři ve snaze udržet stavy své draze koupené zvěře eliminují predátory, např. divoké psy a gepardy. Introdukují nepůvodní druhy, aby zvýšili diverzitu lovené zvěře a klient měl co nejpestřejší zážitky (v Africe už se lze setkat i s lovem tygrů). Záměrně jsou vybíráni a dále rozmnožováni jedinci s divnými znaky, dochází ke křížení druhů kvůli vytvoření unikátních trofejí (např. red wildebeest - barevná varianta pakoně). Cena lovu těchto „designových zvířat“ může být astronomická, např. v Jižní Africe byl vydražen lov křížence nyaly a kudu za cca 8 milionů Kč.

    Na některých farmách je ve stylu „vše pro klienta“ praktikováno střílení z aut, lov kuší, lukem, lov se psy či noční lov s reflektory. Získání koncese je v Africe často podmíněno korupcí a protekcionářstvím, takže ne vždy lze očekávat profesionalitu či morální kredit.

Nehlaďte koťátka aneb lov v konzervě

Kolik lidí při své dovolené navštívilo nějaký „lion park“, hladilo si lvíčata a fotilo si s nimi selfie? Kolik dalších si zaplatilo vycházku do buše s mladými lvy? Zážitek na celý život… Jenže napadlo vás, co se děje dál? Tato zařízení často turistům tvrdí, že své „svěřence“ chovají tak, aby je později bylo možné vypustit do divočiny. Pravda je ale jinde.

    Šelmy, které se narodily a vyrostly v zajetí, se nemohou do volné přírody vrátit tak snadno- neumí lovit kořist, jsou zvyklé na lidi a nebojí se jich. Jsou proto nesmírně nebezpečné nejen pro turisty, ale i pro místní obyvatele, a současně se stávají obětí vlastních divokých příbuzných, kteří je jen málokdy přijmou do smečky.

     Mladí lvi nejprve slouží jako turistická atrakce. Návštěvníci si mohou prohlédnout jejich výběh, pohladit si je, vyfotografovat se s nimi a jít s nimi na procházku. Za návštěvu lidé platí, aniž obvykle tuší, že svými penězi podporují pozdější lov roztomilých lvíčat. Život mláďat není nijak idylický. Odebírají se matce už ve věku 3 dnů. Samice tak mohou hned znovu zabřeznout a mít další mláďata, zneužívají se jako „porodní stroje“ a čelí neustálým traumatům ze ztráty mláďat. Ve volné přírodě mají lvice mláďata cca každé 2 roky, ve lvích parcích ale rodí i 5x za 2 roky a umírají totálním vyčerpáním.

    Celý tento chov není o záchraně ani o hospodaření s přebytečnými lvy, jak se také někdy tvrdí – je to záměrná komerční nadprodukce lvů, kteří slouží coby lákadlo pro turisty a poté jsou určeni k odstřelu.
   V dobré víře, že pracují pro záchranu šelem, se v těchto zařízeních často lopotí také dobrovolníci z celého světa. I oni mnohdy vydají spoustu peněz, aby mohli šest týdnů pomáhat v tzv. záchranné stanici nebo rezervaci zvířat.

    Ve věku 4-7 let jsou lvi dostatečně staří, aby se změnili v trofej, a jsou odvezeni na jinou farmu – loveckou. Tam jsou drženi v přeplněných ohradách a čekají, až na ně přijde řada. Před lovem bývají vypuštěni do velkého výběhu imitujícího pravou buš, aby lovec měl ten správný lovecký zážitek. Totálně dezorientovaná a vystresovaná zvířata, která nikdy nebyla ve volném prostoru, jsou pak „stopována“ a úspěšně ulovena. Podívejte se na stránky Blood Lions a jejich nový dokument www.bloodlions.org.

      Tento lov se označuje jako „canned hunting“ („lov v konzervě“) a od lovce nevyžaduje žádnou přípravu ani znalost, dokonce nemusí ani umět střílet. Je to novodobý trend vycházející vstříc poptávce lidí bez sebemenších zkušeností, kteří si pouze chtějí zastřílet na živý terč. Zvířata se zabíjejí v oploceném prostoru bez šance na útěk, někdy bývají i pod vlivem sedativ. V Jihoafrické republice existuje 160 farem, které chovají pro „canned hunting“ 8 000 lvů, uloveni jsou 2-3 lvi denně.

    Bylo by možné namítat, že tyto farmy uspokojují poptávku a volně žijící populace lvů je ušetřena, takže je to vlastně v pořádku. Bohužel to tak není. Tyto farmy poptávku nesaturují, ale naopak ji vytvářejí… „Canned hunting“ je levný a snadný – 99 % pravděpodobnost ulovení lva během pár hodin. Jenže díky tomu začínají lovit i ti, kteří by si dříve netroufli či na to neměli (fyzicky, finančně) a reklama ponoukne i ty, které by to nenapadlo. Objevují se tak další stovky a tisíce nových „lovců“, části z nich po čase už nestačí jen lev v ohradě. Chtějí „toho lepšího“ – z přírody.

Efekt lva Cecila aneb veřejné mínění

Přístup celosvětové veřejnosti k lovu se ale v posledních letech radikálně mění. Když v roce 2015 americký zubař Walter Palmer zabil v parku Hwange v Zimbabwe slavného lva Cecila, který byl kromě své popularity i součástí vědeckého výzkumu, vzbudilo to takovou nevoli veřejnosti, že zubaři hrozil lynč a musel uprchnout ze svého bydliště (za nezákonný lov byl však stíhán již dříve). Po celém světě následovala lavina různých kampaní, která vyvolala změny, jimž se dnes říká efekt lva Cecila.

    Lev je tak po své smrti ještě slavnější než zaživa. Asi nejvýraznějším důsledkem je zákaz některých zemí importovat lví trofeje – jedná se např. o Austrálii. Zajímavá byla reakce jihoafrické ministryně životního prostředí, která zaslala australskému ministrovi diplomatickou cestou tvrdý dopis s žádostí, aby zákaz odvolal, protože export lvích trofejí je pro JAR důležitý. Australskému ministrovi lze přičíst ke cti, že konflikt ustál a zákaz neodvolal. Také EU omezila v roce 2015 dovoz lvích trofejí. Rychlé byly i reakce leteckých společností, z nichž některé zakázaly přepravu loveckých trofejí na palubě svých letadel. Chvíli to vypadalo na dominový efekt a loveckým společnostem bylo asi vážně horko. Jenže časem se situace uklidnila, a když v roce 2017 jiný americký lovec zastřelil Cecilova syna Xandu, reakce veřejnosti již tak bouřlivé nebyly.

Prosadit výraznější změny týkající se trofejového lovu není lehké. Lidé, kteří mají vliv na ochranu ohrožených druhů, jsou totiž s lovci propojeni podobně, jako mafiánské buňky prorůstají státní správou. Spousta politiků jezdí do Afriky lovit, mezi trofejovými lovci najdete španělského krále, bývalého prezidenta USA, syna současného prezidenta USA i členy britské královské rodiny. Pro mladou generaci již však lov přestává být atraktivní.

Sbírka loveckých trofejí (Zdroj: David Chancellor)
  • medvěd baribal
  • buvol
  • lev
  • slon
  • levhart.



Trofej levharta na letišti v Praze- Ruzyni (Zdroj: ČIŽP)
Lov nosorožců je typickou ukázkou změny situace
(Zdroj: Internet)
Starší slonice pomáhá mláděti (Zdroj: Pavla Říhová)
Levhart je populární trofejí (Zdroj: Ecuja Safari)
Trofej lva dovezená do ČR (Zdroj: ČIŽP)
Trofej medvěda na letišti Karlovy Vary (Zdroj: ČIŽP)
Mazlení s lvíčaty je sice zážitek, ale málokoho napadne, co je se lvy dál a k čemu slouží zaplacené vstupné 
(Zdroj: Internet)
Lvi čekající v ohradách na to, až budou zastřeleni
(Zdroj: Oxpeckers)
Canned hunting (Zdroj: Internet)
Delta, United, American Airlines a další letecké společnosti zakázaly přepravu loveckých trofejí
(Zdroj: IFAW)