Obr s chobotem

Slon je jedním z vlajkových druhů ochrany přírody a heraldické zvíře úmluvy CITES. Je však také ukázkou toho, jak může být ochrana ohrožených druhů složitá, neboť často jde spíš o peníze a politiku.

   Sloni jsou společenská zvířata žijící v rodinných stádech vedených nejstarší zkušenou samicí. Stádo tvoří její potomstvo, dospělé dcery a jejich mláďata. Odrůstající samci je musí opustit – nejdřív se druží do mládeneckých skupin, poté žijí samotářsky. Vůdčí samice a jejich zkušenosti jsou pro přežití sloních stád zásadní. Díky výborné paměti se skvěle orientují v terénu, pamatují si krajinu, místa s potravou i napajedla a putují na dlouhé vzdálenosti po starých migrační stezkách. Vůdčí samice ví, kde hrozí nebezpečí a jak se mu vyhnout. Rodinné vazby jsou velmi silné a pro slony důležité, příbuzná stáda tvoří spřátelené klany, které se setkávají a společně migrují. Takový klan z více rodinných stád může mít i několik stovek zvířat.

    Sloni jsou velmi inteligentní, projevují radost i smutek, dorozumívají se pomocí složitého systému zvukových signálů. Používají i hluboký infrazvuk (pro lidi neslyšitelný), který se nese na velkou vzdálenost. „Dálkové“ sloní hovory mohou probíhat až na 15 kilometrů a umožňují komunikaci mezi stády či mezi samci a říjnými samicemi.

    Prakticky po celém světě jsou sloni považováni za symbol štěstí. Většina lidí slony miluje a obdivuje. Plyšoví sloni, sošky slonů, obrázky slonů… Téměř všude se lze setkat s jejich zpodobněním. Proč je tedy zabíjíme? Bohužel mají něco zvláštního… Kly tvořené slonovinou.


Slon v NP Tsavo (Zdroj: Pavla Říhová)

    Kly jsou vlastně zuby-řezáky, které rostou po celý život a slonům se stále zvětšují. Žádné jiné zvíře než slon indický, africký a pralesní (a dříve mamut) nemá zuby takové velikosti a objemu. Největší kly mívají staří samci – u slona afrického mohou dosahovat délky až 3 metrů. Nejdelší zaznamenaný kel byl dlouhý 3,45 metru a nejtěžší vážil 117 kg. Indičtí sloni mají kly menší a samice nemají kly vůbec.
Slonovina je velmi dobrý materiál na řezby – je tvrdá a odolná, ale dobře se opracovává. Má teple smetanovou barvu, která působením UV záření tmavne a žloutne. Vlastnosti slonoviny tří druhů slonů se mírně liší – rozlišuje se především slonovina měkká ze savanových afrických slonů a tvrdá ze slonů pralesních, která je asijskými řezbáři a obchodníky nejvíce ceněná. Velmi vzácná je slonovina slona indického.
Kly nelze slonům uřezávat a nechat je přitom živé, jako je to možné například v případě nosorožčích rohů. Kvůli klům je nutné slona zabít. Každý předmět ze slonoviny pochází z mrtvého slona.

Sloní stádo vedené vůdčí samicí, Jižní Afrika
(Zdroj: Pavla Říhová)
Slonovinové tretky, bez nichž se dá obejít

Hlavní použití slonoviny spočívá ve výrobě dekoračních předmětů a ozdob, tedy věcí, bez nichž se dá bez potíží obejít. Luxusní řezby, sošky, šperky, jídelní hůlky, svatební náramky, knoflíky, intarzie… V Evropě se ze slonoviny vyráběly kulečníkové koule, hřebeny a rukojeti k příborům, kostelní monstrance aj., v Americe pak klávesy ke klavírům. Dodnes je velká poptávka po křesťanských ikonách ze slonoviny (zvláště na Filipínách). Rozsáhlá je výroba „hanko“ – razítek, jež v Japonsku nahrazují osobní podpis. Dříve byla razítka hanko vyráběna ze dřeva a jen konec s vyřezaným znakem byl ze slonoviny. S nárůstem prosperity Japonska však vzrostl zájem o „lepší“ celoslonovinová razítka. Z jednoho klu lze přitom vyrobit jen několik hanko, protože se vyrábí z nejcennější a nejpevnější vnitřní části klu při jeho středu.
    Je nutné si uvědomit, že poptávka vytváří nabídku, takže každý, kdo si koupí předmět ze slonoviny, se podílí na zabíjení slonů. Bez výjimky! I turista, který si koupí malý suvenýr či šperk ze slonoviny, nepřímo zabíjí.


Vyřezávané předměty ze slonoviny mohou být velmi propracované a krásné, to však nemění nic na tom, že zvíře kvůli nim muselo zemřít. (Zdroj: ČIŽP)
Pytlácká válka

    Situace byla obdobná v mnoha afrických zemích, ale ukázkovým příkladem je Keňa, kde situace vygradovala až do období tzv. „pytlácké války“. Podrobně a velmi zajímavě je celý průběh boje o slony popsán v knize Richarda Leakeyho Války v divočině (BB art, 2003, v angličtině Wildlife Wars, St. Martin´s Press New York, 2001).

  Na začátku veřejnost, ochranáři i strážci parků pokládali pytláky za nepřemožitelné. Legislativa nepomáhala, zvláště proto, že část zisku ze slonoviny šla úplatným úředníkům, kteří pytláky kryli. Kromě místních pytláků začali ze Somálska na jih pronikat bandité zvaní „shifta“ se samopaly typu AK-47 Kalašnikov a přestřelky se špatně vyzbrojenými rangery byly na denním pořádku. V roce 1988 bylo jen v Keni ve službě zastřeleno 20 rangerů. Docházelo i k útokům na turisty. Do Somálska odjížděly kamiony se speciálně upravenými nákladními prostory plnými slonoviny, slonovina byla pašována v zavazadlech diplomatů majících imunitu…

    „Vím, že jste ze 75 % grázlové a pytláci, všichni proto máte padáka“ – touto větou a počinem Leakey zahájil svůj nástup do funkce. Zkorumpované ministerstvo přebudoval na Kenya Wildlife Service, sháněl podporu a granty, zajistil rangerům vybavení a pravidelný plat, zároveň ale vyžadoval kázeň a disciplínu. Výcvik jednotek probíhal vojenským způsobem. Podle klasické vojenské taktiky bylo třeba zjistit, jak obchod funguje, kdo za ním stojí, kdo ho financuje, jaké jsou trasy a kde jsou možná slabá místa.

    Pytláci v té době již útočili i na turisty, které zabíjeli a okrádali (k zabití turistů došlo v Tsavu a v Meru). Boj proti pytlákům se proto rychle stupňoval, protože Keňa se obávala ztráty příjmů z turistiky. Během léta 1989 jednotky KWS při zásazích zabili asi 25 pytláků. Pytláci se obvykle pohybovali v menších bandách cca 3 lidí. Nejvážnější byla situace v Tsavu a Meru, které sousedí s územím kmenů s rodovými klany. Klany a jejich příbuzenské vazby chrání pytláky z vlastního kmene, poskytují jim jídlo a úkryt a nikdy je nevydají. Někteří pytláci však tyto vazby neměli a olupovali se zbraněmi i místní lidi – KWS se proto snažila získat ke spolupráci vesničany, v určitých případech i nabízela odpuštění trestu za informace a spolupráci.

    Během poměrně krátké doby se Leakeymu a jeho jednotkám podařilo pytláctví v Keni relativně zvládnout. Počet upytlačených slonů klesl ze 3 000 na 40 kusů, tržba ze vstupného do národních parků se ztrojnásobila. Byl to heroický výkon, ale eliminace pytláků je vždy jen dočasným řešením, důležitější bylo zastavení celosvětového obchodu se slonovinou, což by připravilo pytláky o trh.
   Leakey proto zároveň pracoval na změně názoru veřejnosti, za pomocí médií vykresloval pytláky jako teroristy poškozující národní zájmy. Mistrovským kouskem bylo spálení veškerých keňských státních zásob slonoviny, které prosadil jen 4 měsíce po svém nástupu do funkce. Bylo to první pálení v historii vůbec. Došlo k němu 18.6.1989, hranice byla 5,5 m vysoká a tvořilo ji více než 2 000 klů. Hořela 72 hodin...

    Podpálil ji sám prezident Moi, který ve své řeči uvedl: „Abychom zastavili pytláky, musíme zastavit obchodníky. A máme-li zastavit obchodníky, musíme přesvědčit konečného zákazníka, aby nekupoval slonovinu. Vyzývám lidi po celém světě, aby slonovinu přestali kupovat.“ Na akci byl přítomen tisk, televize a světová média – zpravodajství vidělo asi 850 milionů lidí…

Rangeři Kenya Wildlife Service (Zdroj: Pavla Říhová)

Obchod se slonovinou má dlouhou historii – jako materiál se používala už v době kamenné (paleolit), první záznamy o obchodování s ní pocházejí ze 14. století př.n.l. Dlouho byla základem afrického obchodu – se slonovinou obchodovali už Římané, přičemž v době zániku římského impéria už sloni zmizeli ze severní půlky Afriky. Od 11. století začali do vnitrozemí východní Afriky pronikat arabští kupci hledající slonovinu a otroky. Kly a otroci byli dopravováni na Arabský poloostrov, do Perského zálivu i na Dálný východ. Po kolonizaci Afriky sice skončil obchod s otroky, ale obchod se slonovinou pokračoval dál. Většina klů byla odesílána z Mombasy do Británie a Evropa byla hlavním trhem. Na konci 19. stol. bylo do Evropy dovezeno kolem 1 000 tun slonoviny. Masakry slonů byly tak velké, že v roce 1890 Britové ve východní Africe vyhlásili první zákon chránící slony – bylo zakázáno střílet slonice a mladá zvířata. Úředníci tehdy věřili, že řídí obchod se slonovinou udržitelným způsobem – že zabijí jen počet slonů nezbytný pro zásobení trhu a naplnění pokladen, ale slony tím neohrozí. Je ironií, že zisk z obchodu se slonovinou financoval založení prvního Ministerstva živé přírody, a je ještě větším paradoxem, že přes veškerý pokrok a dostupné informace se ani dnes tento způsob uvažování ve smyslu „udržitelného“ využívání slonů nezměnil.

Slonovinové náramky, Kamerun
(Zdroj: Save Elephants)

  Obě světové války způsobily dočasný útlum poptávky po této luxusní komoditě, ale jak prosperita vzrůstala, obnovovala se i poptávka. Hlavními spotřebiteli slonoviny byly v té době západoevropské země a USA. Japonsko, které bylo osvobozeno od poválečných ekonomických restrikcí, začalo postupně nakupovat slonovinu na výrobu hanko. V 80. letech bylo už Japonsko hlavním trhem (40 % celosvětového obchodu se slonovinou), dalších 40 % mířilo do Evropy a USA. Čína byla v té době jen okrajovým trhem.
Ročně bylo zabito až 75 000 slonů a obrat obchodu se slonovinou se pohyboval kolem 1 miliardy USD. Pro představu – Německo ročně importovalo cca 19 tun, Velká Británie 21 tun, Francie 31 tun, Španělsko 28 tun, Itálie 18 tun atd.

    Slonů rychle ubývalo – na počátku 20. století jich bylo v Africe 3-5 milionů, v roce 1979 už jen 1,3 milionu. Přestože mnoho lidí (zvláště pak obchodníků se slonovinou) tvrdilo, že důvodem úbytku je ztráta přirozeného prostředí, čím dál jasněji se ukazovalo, že hlavní příčinou je mezinárodní obchod se slonovinou, který nabýval gigantických rozměrů.

Místo historicky prvního spálení slonoviny, Keňa NP Nairobi (Zdroj: Pavla Říhová)
Zákaz obchodu se slonovinou

Sloni byli už v roce 1976 zařazeni pod ochranu úmluvy CITES, ale pouze do přílohy CITES II, která povoluje regulovaný obchod. Moc to nefungovalo – slonovina se vyvážela přes země, které úmluvu CITES nepodepsaly. Například Burundi, které nemá vlastní slony, vyvezlo v 80. letech 1 500 tun slonoviny. Dokonce i Belgie dovezla na začátku 80. let 500 tun slonoviny, kterou rozprodala a teprve potom podepsala CITES…
    V roce 1985 byl zaveden systém kvót a registrací, ale i ten se obcházel – nebylo nic jednoduššího než nahlásit kvóty, i když země žádné slony neměla (např. Somálsko, kde žilo max. 6 000 slonů, nahlásilo roční kvótu 17 000 klů, Burundi si zaregistrovalo 89,5 tuny…). Nelegální slonovinu od pytláků tak stačilo dopravit do země s kvótou, kde se zlegalizovala.
    Až do roku 1988 se nikdo nepokoušel o totální zákaz obchodu se slonovinou. Bylo to velmi kontroverzní téma, které vzbuzovalo (a dodnes vzbuzuje) velké emoce. Dokonce i někteří ochranáři byli proti zákazu s argumentací, že zákaz vyžene ceny nahoru a že africké státy by si měly své bohatství spravovat samy.

     V roce 1989 podala Keňa návrh na přeřazení slonů do přílohy CITES I, což by de facto znamenalo celosvětový zákaz obchodu se slonovinou. A nastal tanec!
      Mezi africkými státy se vytvořily dva nesmiřitelné tábory – jedni pro zákaz, druzí striktně proti. Oponenti z JAR, Zimbabwe a Botswany tvrdili, že pro ně pytláctví není problém, ale problém je přemnožení slonů, a jestliže přijdou o možnost redukovat svá stáda a získávat tím finance (ze slonoviny), nebude možné efektivně pečovat o národní parky. Na zasedání CITES došlo dokonce k otevřenému konfliktu a delegáti Zimbabwe zpívali posměšné písničky o pálení slonoviny. Zimbabwe prohlásilo, že jejich sloni mají vysokou rozmnožovací schopnost a rodí prý už v 9 letech (odborníci se jim vysmáli, protože sloní samice dospívá v 11-15 letech). Přístupem většiny afrických států byl pasivní cynismus. Delegát z Konga řekl: „Vyhynutí slonů je nevyhnutelné, jednoho dne nepochybně zmizí.


Sloní samci žijí samotářsky, velikáni s obrovskými kly však už téměř nejsou. (Zdroj: Pavla Říhová)

Slon je kromě člověka jeden z mála živočichů schopný aktivně přetvářet krajinu. Při shánění potravy a vody láme větve, vyvrací stromy, vyrývá jámy. Při větším množství slonů na malé ploše dochází k destrukci vegetace. Již léta mezi ochranáři panuje spor o to, jak se k tomu postavit – kolik slonů uživí ohraničené národní parky a rezervace a co když jich je víc? Sloni, nebo krajina? Existují víceméně dva přístupy k managementu, a právě ty také definují znepřátelené tábory afrických zemí v bitvě o obchod se slonovinou.

Sloni lámou větve a ničí vegetaci, patří to však k přirozeným procesům. (Zdroj: Pavla Říhová)
Spory o management sloních populací

    CITES nátlak neustála a v roce 1997 byly některé populace slonů přeřazeny do slabší kategorie ochrany – do CITES II (Botswana, Namibie, Zimbabwe, v roce 2000 i JAR). Zákaz obchodu se slonovinou tak padl, podařilo se ho udržet pouze 10 let.
    V roce 1999 pak CITES povolila experimentální prodej 60 tun zabavené slonoviny z těchto zemí do Japonska. Japonsko mělo zpracovat slonovinu na svém vnitřním trhu. Zisk 5 miliónů dolarů měl být použit na ochranu slonů v přírodě a podporu místních komunit. Následně se mělo v průběhu 9 let vyhodnotit, co to způsobí. Dokonce i prezident USA Bill Clinton poslal na konferenci CITES telegram, aby experimentální prodej nepovolila. Povolila…



   Bohužel efekt byl jiný, než se čekalo – došlo k znovuotevření černých trhů, opětovnému nárůstu pytlačení a stimulaci utlumeného nelegálního obchodu. Najednou existovala možnost, jak „proprat“ nelegální slonovinu. Interpol a kontrolní orgány bily na poplach, ale nikdo jim nevěřil. CITES přece spustila nové programy na sledování úrovně obchodu a pytlačení:

  • MIKE – Monitoring the Illegal Killing of Elephants
  • ETIS – Elephant Trade Information system

    Jenže potíž byla, že jen málo zemí do nich posílalo data. CITES tak argumentovala tím, že žádný nárůst pytlačení a obchodu se slonovinou neexistuje, protože sledovací systémy ho nezaznamenaly. Když však nejsou k dispozici data, těžko lze zaznamenat, že se něco děje… Ledaže by se přiznalo, že sledovací systém je nefunční. Závěr? Nic se neděje…


    Smutnou ironií je fakt, že zisk z experimentálního prodeje slonoviny byl 5 milionů USD, zatímco 6 let provozu programu MIKE stálo 13 milionů USD. Více než dvojnásobek se tedy musel investovat, aby se následky prodeje uhlídaly (což ve finále stejně nefungovalo).


Zabavená slonovina (Zdroj: Save Elephants)
Zabavená slonovina v NP Odzala Kokoua, Kongo (Zdroj: Save Elephants)

 „Chtiví lidé ze vzdálených zemí vznáší požadavky, které nutí zabíjet…“ David Sheldrick


Slonovina = prokletí Afriky

V letech 1970-1988 byly populace slonů v Africe zredukovány o více než polovinu – upytlačeno bylo přes 600 000 slonů. Pytlačilo se téměř všude a eskalovalo násilí. Slony lovili sami zkorumpovaní strážci parků či příslušníci armády. Do nelegálního obchodu byli zapojeni i vysocí vládní představitelé (např. rodina keňského prezidenta Jomo Kenyatty). Bylo dokonce prokázáno, že jihoafrické a angolské ozbrojené síly hradí své bojové operace z peněz za nelegálně získanou slonovinu a rohy nosorožců. Slonovina byla považována za součást válečné kořisti.

    Situace se však měnila – prudce rostl počet obyvatel afrických zemí, což znamenalo méně místa pro slony a jiná zvířata. V 70. letech přišel také bouřlivý rozvoj turistiky a cestování. Obrovské davy lidí chtěly navštívit exotická místa a mnoho z nich mělo potřebu si domů odvézt suvenýr ze slonoviny. Tradiční zdroje slonoviny nestačily pokrýt poptávku, takže ceny rychle rostly a drzost pytláků a překupníků se zvyšovala.

   Aby měl boj proti pytlákům vůbec nějakou šanci, bylo nutno vybudovat úderné proti-pytlácké jednotky s dobrými zbraněmi a vycvičenými, spolehlivými a sebevědomými lidmi. Keňský prezident Daniel arap Moi proto ve snaze o řešení situace jmenoval v roce 1989 do čela Ministerstva volné přírody Richarda Leakeyho. A věci dostaly rychlý spád…

    Jenže byli i tací, kteří zákaz podpořili. Zástupce Tanzanie pronesl: „Každý hodnotný čin obsahuje prvek oběti. Ztráta zisků sama o sobě není dostatečným argumentem proti zákazu. Hovoříme o přežití druhu, který je důležitý pro lidstvo i pro Afriku. Každá generace bude souzena podle své morální odvahy chránit druhy, které jsou v nebezpečí vyhynutí.“ Zatímco Afrika se hádala, západní státy měly poměrně jasno. Americký prezident George Bush vyhlásil zákaz dovozu slonoviny do USA, za pár týdnů vyhlásila stejný zákaz i Margaret Thatcherová ve Velké Británii. Obchodní domy a klenotnictví v Británii a USA přestaly prodávat slonovinu, aukční síň Sotheby‘s oznámila, že ji nebude přijímat do dražeb.
    Obrovská medializace a informační kampaň v západních zemích způsobily posun v lidském chápání a většina lidí si uvědomila, že obchod se slonovinou je špatný. Nakonec byla patová situace prolomena a na konferenci CITES v říjnu 1989 byl africký slon přeřazen do CITES I a bylo vyhlášeno moratorium na obchod se slonovinou. Od ledna 1990 vstoupilo rozhodnutí v platnost, což znamenalo zákaz mezinárodního trhu. Výrazně ubylo pytláctví, protože pro slonovinu nebyla odbytiště. Cena slonoviny klesla. Bylo dobojováno. Zatím….

  1.  Keňa – systém Tsavo
    Keňa razí přístup bez zásahů do přirozeného vývoje. Zdokumentován byl v NP Tsavo, kde došlo při nárůstu počtu slonů ke zničení stromového pásma vegetace. Při následujícím období sucha nebylo pro slony dost potravy a došlo k přirozenému úbytku a úhynu části sloních stád. Počty slonů se snížily, ekosystém dostal příležitost k obnově, nejprve trávou, posléze i keřovým a stromovým patrem.
  2.  JAR – systém Kruger
    JAR zastává názor, že chráněná území jsou umělým ekosystémem, který musí být regulován. Regulace honosně nazývaná „Elephant Reduction Programme“ (v češtině „Program na redukci slonů“) spočívala ve vybíjení celých sloních stád z vrtulníků. Z letadla byli sloni znehybněni drogou (cholin vyřadí svaly z funkce), střelci je pak dobili ranou do hlavy. Poté nastoupily řeznické skupiny, které zpracovaly maso a odvezly ho na jatka, kde se sušilo a solilo jako potrava pro psy. Zlikvidováno muselo být celé stádo, protože díky sloní paměti a inteligenci by přeživší zvířata znamenala extrémní nebezpečí. Pouze některá mláďata nezávislá na mléce byla poslána do cirkusů či zoo (malá mláďata byla zabita stejně jako dospělí). Odstřel probíhal každoročně, sloni se však naučili (zřejmě díky komunikaci na dálku), co zvuk vrtulníků znamená, a při jeho zaslechnutí podléhali naprosté panice. Plošný „Elephant Reduction Programme“ musel být v roce 1995 kvůli silným protestům veřejnosti ukončen, v roce 2008 ho však JAR znovu obnovila.

Výsledek je celkem stejný – snížení sloní populace. Je však otázkou, co je lepší. Nechat přírodu být, anebo se neustále snažit ji regulovat, často drastickými metodami? Jak vůbec o tomto můžeme rozhodovat, když všem procesům v ekosystému doposud nerozumíme?

Zase o několik kroků nazpět…

Válka proti pytlákům a bitva o slonovinu skončily v roce 1989 úspěšně. Nepotvrdily se ani pesimistické prognózy některých ochranářů, že zákaz zvedne ceny slonoviny. Ceny naopak poklesly.

  • 1970 – 5,5 USD/kg
  • 1980 – 132 USD/kg
  • 1989 před zákazem – 220 USD/kg
  • 90. léta po zákazu – 40 USD/kg

    Jenže ti, jimž se zákaz nelíbil, se s ním nesmířili. Některé země začaly postupně argumentovat tím, že jim narůstají zásoby zabavené slonoviny, což je jednak bezpečnostní riziko (dala by se ukrást) a jednak by bylo možné ji prodat. Rozhodně nehodlaly slonovinu spálit, jako to udělala Keňa.

     Sám Leakey si nadělal svým razantním přístupem hodně nepřátel. V roce 1993 jeho letadlo podivně havarovalo a on přišel o nohy, dodnes se spekuluje o sabotáži. O rok později ho odvolali z Kenya Wildlife Service a úřad převedli pod policii. A situace šla opět z kopce.

Nechceš věřiti chybám svým…

Od roku 2005 dramaticky narůstalo pytlačení, rostl počet záchytů a cena slonoviny na černém trhu se zvyšovala. CITES, WWF i TRAFFIC to však popisovaly jako možnou náhodu a „shodu okolností“. V roce 2009 CITES povolila 2. experimentální prodej – do Číny a Japonska. A to přesto, že ze státních skladů v Číně se za 12 let „ztratilo“ 121 tun slonoviny, což odpovídá asi 11 tisícům slonů. Tento 2. experimentální prodej byl ze zásob Botswany, Namibie, JAR a Zimbabwe a činil 102 tun, prodaných za 15,5 milionu USD. Dohoda byla, že kupující státy naráz na své trhy uvedou levnou slonovinu (nakoupily ji za 160 USD/kg). Autoři tohoto záměru se domnívali, že se tím zahltí trh, srazí ceny a překupníci a pytláci budou vytlačeni z trhu.

   Dobré úmysly, avšak špatný výsledek. Na příkladu slonoviny je patrné, že se nevyplácí experimentovat, pokud není naprosto pochopeno, jak určitý systém funguje.
    Japonsko a Čína dohodu nedodržely a slonovinu prodaly postupně a za draho – za 1 600 USD/kg. Trhy se tím otevřely úplně a byla na nich prodávána legální i nelegální slonovina, které od sebe nebylo možné rozeznat. Následovala obrovská eskalace pytláctví, např. V Keni na úroveň před rokem 1988. Začaly fungovat mezinárodní překupnické sítě a objevovaly se záchyty obrovských lodních zásilek s tunami nelegální slonoviny směřujících do Asie. Začalo docházet k pytlačení i v národních parcích. Nikdo veřejně nepřiznal, že experimentální prodeje byly chyba. Nikdo však nemůže popírat, co po nich následovalo.

Slonovina pro mnoho lidí znamená jen peníze
(Zdroj: Save Elephants)

    Spor o slony je i nadále velmi citlivé politické téma, protože jde o velké peníze. Někdy se problém prezentuje jako boj „Afrika versus Západ“, ale africké státy určitě nejsou jednotné. Některé chtějí obchod se slonovinou zcela uvolnit, aby na slonovině vydělaly, a tvrdí, že mají své populace v pořádku, že nechtějí doplácet na neschopnost jiných a že sloni jsou naopak přemnožení a škodí obyvatelům na úrodě. Jiné státy chtějí zákaz obchodu udržet a dostat pytlačení pod kontrolu (23 států African Elephant Coalition). Na každé CITES konferenci se vedou o slony vášnivé spory se silným politickým lobbingem v pozadí.
   Debata je komplikována i množstvím disciplín, kterých se problém týká – biologie, ekologie, sčítací metodologie, dynamika mezinárodního obchodu, řešení ozbrojených konfliktů, kriminologie, sociologie, ekonomie. Ve složité situaci se často objevují i dezinformace a lži.

Masakry slonů a novodobé pytláctví

Situace je dnes ještě horší než v 80. letech a pytlačení slonů a nosorožců dosáhlo nejvyšší úrovně v historii. Od roku 1997 se obchod se slonovinou ztrojnásobil – v roce 2011 bylo pytláky prokazatelně zabito 17 000 slonů, dnes to je již 30-40 000 ročně.

    Z několika milionů jedinců na počátku 20. století zůstalo kvůli zásobování slonovinového průmyslu už jen 400 000 slonů (detailní sčítání bylo provedeno v roce 2016). Každých 15 minut dnes zemře jeden slon! Při tomto tempu už za 20 let sloni nemusí existovat.


Cena slonoviny roste:

  • 90. léta – 100 USD/kg
  • 2006 – 750 USD/kg
  • 2007 – 850 USD/kg
  • 2009 – 1 200-1 500 USD/kg
  • 2014 – 2 200 USD/kg v Číně (10x více než v Africe, kde je cena 250 USD/kg)
Kostry upytlačených slonů, Čad
(Zdroj: Save Elephants)

    Poptávka po slonovině se zvyšuje především v ekonomicky rostoucích oblastech v Asii. Hlavním příjemcem je dnes Čína, dále Vietnam, Japonsko, Hong Kong, Filipíny a Taiwan. Z asijského pohledu je slonovina cenná z různých důvodů:

  • estetická hodnota – krása
  • náboženská hodnota – požehnání
  • kulturní hodnota – starožitnost
  • sociální hodnota – sociální status
  • medicínská hodnota – zdraví
  • ekonomická hodnota – investice

    Problémem je, že na trhu existuje legální i nelegální slonovina a je obtížné je rozlišit. Pytláctví tak není jediná příčina potíží – hlavní důvod problému je existence legálního, oficiálního trhu se slonovinou. Dokud bude slonovina považována za cennou komoditu, bude existovat i černý trh.

Obchod se slonovinou, Čína (Zdroj: EIA)
Kdo je pytlák?

V Africe dříve existovaly kmeny, které se zaměřovaly na lov slonů. Nejznámější byli Waliangulové v Tsavo – slavní lovci s luky, kteří lovili slony pomocí dvoumetrového luku a otrávených šípů. Výroba jedu byla know-how kmene Giriama žijícího u Mombasy – získávali ho vařením listů a kůry stromu acokanthera smíchaných s tajnými ingrediencemi. Proti jedu nebyl žádný protijed (slon umíral několik hodin, člověk při zasažení zemřel do několika minut).

    Novodobé pytláctví je však jiné. Pytláci jsou dvojího typu. Prvním jsou místní lidé, kteří za zabitého slona dostanou jen málo peněz, cena 1 kulky je přitom vysoká, proto často pytlačí spíše pomocí ok z ostnatého drátu či otrávených návnad.

   Druhý typ jsou organizované gangy s moderním vybavením (tj. samopaly, kulovnice, satelitní telefony, terénní auta, brýle pro noční vidění, vrtulníky, motorové pily), které jsou organizovány mezinárodními překupníky. Tyto skupiny mívají i vojenský výcvik a při střetnutí s rangery neváhají použít zbraně. Napadají národní parky i rezervace, kde dochází k častým přestřelkám končícím i smrtí (na obou stranách). K pytlačení používají i granátomety či kladou otrávené návnady, jako jsou např. melouny s napíchaným jedem, bývá otravována i voda v napajedlech. V roce 2013 pytláci otrávili kyanidem napajedla v národním parku Hwange v Zimbabwe, zemřelo 300 slonů a mnoho dalších zvířat, která se přišla napít (dopadení pytláci byli odsouzeni k 16 letům vězení). Do mrtvých slonů s uřezanými kly někdy umisťují výbušniny, které usmrtí rangery, kteří mrtvolu ohledávají.


Upytlačený slon (Zdroj: Save Elephants)
Ohrožení bezpečnosti – bílé zlato

V některých částech Afriky jsou penězi ze slonoviny financovány diktátorské režimy a povstalecké jednotky, takže obchod se slonovinou souvisí i s regionální bezpečností a ohrožuje místní obyvatele. Slonovina nahrazuje dřívější „krvavé“ diamanty a představuje dobrou směnnou komoditu pro rebely, kteří ji vyměňují se zkorumpovanými ozbrojenými složkami za zbraně. Je to výhodný artikl i pro teroristické skupiny, protože nevyžaduje dlouhodobé ovládnutí regionu jako ropa či drahé kovy.


Obchodem se slonovinou jsou financovány:

  • Armáda božího odporu LRA (Kongo, Středoafrická republika, Súdán)
  • Al Shabaab (Keňa, Somálsko)
  • Boko Haram (Nigérie)
  • Janjaweed (Čad, Středoafrická republika)

Minimálně 12 milionů USD jde ročně těmto skupinám z obchodu se slonovinou. Odhaduje se, že Al Shabaab získává až 40 % svých příjmů právě ze slonoviny.

    Málokoho tato souvislost napadne, ale obchod se slonovinou není „jen“ o slonech. Je také o terorismu a o tom, že pokud obchod se slonovinou tolerujeme, umožňujeme financování teroristických skupin… Evropská unie proto zařadila „wildlife crime“ (tj. obchod s divokými zvířaty a částmi jejich těl) do Akčního plánu EU pro zesílení boje proti financování terorismu.

Zabavená slonovina a zbraně, Čad
(Zdroj: Save Elephants)
„Gang osmi“ a odhalování černého obchodu

Surová slonovina je obvykle z Afriky vyvážena ukrytá v kontejnerech (nejvíce využívané přístavy jsou Mombasa a Dar-es-Salaam) a putuje nákladními loděmi do Asie. Časté jsou obrovské záchyty (3-5 tun slonoviny) v přístavech jako Hong Kong, Singapur či Bangkok. Slonovina bývá ukryta v kontejnerech se dřevem, rýží, v zásilkách sušených ryb atd. Z celkových zachycených zásilek slonoviny pochází 78 % z pralesních slonů (Gabon, Kongo) a 22 % ze savanových slonů z východní Afriky. Klíčovými důkazy mohou být např. pytle, v nichž je slonovina ukrytá, typ písma a popisy na klech, otisky nástrojů na řezu či typ kontejneru. Různé zásilky se stejnými pytli či popisy ukazují na to, že jde o stejného překupníka či překladiště.
    Skupině zemí, které jsou nejvíce zapojeny do obchodu se slonovinou, se přezdívá „Gang osmi“ (Gang of eight). Jde o tři zdrojové země ve východní Africe, odkud slonovina často pochází – Keňa, Tanzanie a Uganda. Dále tři tranzitní země v jihovýchodní Asii – Vietnam, Malajsie, Filipíny a dvě hlavní spotřebitelské země – Čína a Thajsko. Mezi těmito státy jsou rozdíly, např. Keňa vyvíjí velké úsilí a snahu bojovat proti nelegálnímu obchodu a je vůdčí zemí skupiny, která se snaží prosadit celosvětový zákaz obchodu se slonovinou. Čína vyhlásila zákaz obchodu se slonovinou na svém vnitřním trhu, který platí od 1.1.2018, a uzavřela továrny na výrobu řezeb.

Nelegální slonovina zadržená v ČR
(Zdroj: Václav Šilha)

    Horší je to ale s odhalováním a postihováním pachatelů. Celý obchodní řetězec je takovýto:

    Odhalování a vyšetřování musí probíhat na každé úrovni jinak. Většina úsilí a pozornosti je bohužel zaměřena jen na potlačování pytláctví, což ale není dlouhodobé řešení – pytláka-pěšáka lze snadno nahradit jiným. Klíčový hráč je organizátor a ten, kdo poptává a platí – ti celý obchod iniciují. Tyto osoby jsou však odhaleny a zatčeny jen málokdy.
    Hovoří se o záchytech, kolik bylo nalezeno slonoviny, o počtu chycených pytláků apod. Vypadá to dobře a státní orgány rády prezentují úspěchy v médiích. Je však třeba se ptát – byli pachatelé skutečně obžalováni a odsouzeni? Byly tresty odpovídající? Bylo pátráno dál a byl odhalen ten, kdo stojí v pozadí a kdo to zaplatil? Byl zatčen překupník, odběratel? Byl rozkryt celý nelegální gang a řetězec? Takových dotažených kauz je bohužel velmi málo. Jen mizivé procento viníků (dokonce i pytláků) je obžalováno a odsouzeno.

    Co je tedy potřeba vědět, aby byl boj proti nelegálnímu obchodu se slonovinou efektivní? 

  • Kde jsou hlavní pytlácké hot-spoty? Odkud slonovina je?
    Správný pytlácký hot-spot je místo s dostatkem slonů a s možností odvézt odtamtud slonovinu a dostat ji ze země. Musí tam existovat podpůrná síť osob, často včetně zkorumpovaných úředníků či rangerů, pytláci musí znát místní prostředí. K odhalení hot-spotů a původu slonoviny pomáhá i věda – genetika. Pomocí DNA analýzy lze zjistit, odkud zabavená slonovina pochází. Například při záchytu 6,5 tun slonoviny v Singapuru (zásilka byla odeslána z Malawi) bylo genetickou analýzou zjištěno, že slonovina pochází ze slonů upytlačených v Zambii.
  • Kdo jsou hlavní hráči? Kdo je v tom zapojený? Jak rozsáhlá je síť?
    I zde kromě klasického vyšetřování může pomoci genetika. Pomocí genetické analýzy lze zdánlivě nezávislé případy propojit a zjistit, že za nimi stojí jeden gang. Velkých dealerů slonoviny je jen pár a hlavní pytlácké a exportní skupiny jsou často provázané.
  • Jak a kudy obchod probíhá? Jak rychle?
    Přesun kontrabandu je komplexní a dobře organizovaná síť. Nákladní automobily mají speciální úkryty, překladiště jsou důmyslně maskována a velké zásilky jsou dál do Asie posílány námořní kontejnerovou dopravou. Jenže jedna nákladní loď veze 180 000 kontejnerů (ročně jich je transportováno 600 milionů). Jak v tom množství zjistit, ve kterém je ukryta pašovaná slonovina? Pomáhají zkušenosti, důsledné kontroly, vyšetřování, detekční psi apod.
Slonovina zabavená v NP Zakouma, Čad
(Zdroj: Save Elephants)

    Do odhalování obchodu se slonovinou se zapojují i Češi, viz česká nevládní organizace Save Elephants - www.save-elephants.org.

Slonovinová královna a Ivory Shitan

Existují i úspěšně vyřešené případy, i když by jich mohlo být více.
    V roce 2015 byl v Keni zatčen slonovinový boss Faisal Mohamed Ali. Při vyšetřování byly nalezeny důkazy o slonovině za 450 000 USD a Faisal byl v roce 2016 odsouzen k 20 letům vězení a vysoké pokutě.
   Číňanka Yang Feng Glan, zvaná Slonovinová královna, byla původně překladatelkou čínské společnosti stavící v Tanzanii silnice. Přes 20 let vedla v Tanzanii jeden z největších sloních byznysů – vyvezla nelegálně cca 10 000 tun slonoviny. Měla síť místních spolupracovníků, pomocí kterých obchod organizovala. V domě měla tajnou místnost pod podlahou, kde skladovala slonovinu, na zahradě pak zakopaný plný kontejner. Zatčena byla v roce 2015 i s celou svou sítí a nyní je vedeno 51 soudních procesů.
Ivory Shitan (Ďábel), vlastním jménem Boniface Methew Malyango, je překupník a pytlák z Tanzanie. Přezdívku dostal kvůli své výjimečné krutosti a zabíjení svědků a konkurentů. Byl zatčen v říjnu 2015 a v únoru 2017 pak odsouzen na 12 let i se svými dvěma bratry.
   O vyšetřování obchodu se slonovinou a konkrétně o případu Ivory Shitana lze na Netflix zhlédnout dokument The Ivory Game, theivorygame.com, na jehož produkci se podílel Leonardo DiCaprio.

A co Evropa?

V Evropě zásilky mnoha tun slonoviny v lodních kontejnerech zabavovány nejsou. Znamená to, že tu slonovina není? Ne, je to jinak – do Evropy putuje slonovina odlišným způsobem a rozptýleně, proto se hůře odhaluje. Využíváni jsou cestující na pravidelných linkách, slonovina je pašována v kufrech nařezaná na menší kusy. Kontrolní orgány nachází slonovinu v zavazadlech, dětských hračkách, bubnech, v nábytku, menší kousky v krémech, kosmetice, kávě… Někdy je slonovina barvená, aby vypadala jako dřevo či plast. Spektrum úkrytů je velké a nápaditost pašeráků obrovská. Část slonoviny putuje dále do Asie, něco zůstává na evropském trhu. V Evropě se nelegální slonovina prodává na aukcích, přes internet, zamíchává se mezi starožitnosti. Objevují se i případy umělého „zestařování“ novodobé slonoviny, aby vypadala jako starožitná. V roce 2013 provedl Interpol a IFAW dvoutýdenní monitoring internetu, při němž bylo na 61 serverech odhaleno 660 inzerátů na slonovinu. Celkový objem takto nabízené slonoviny činil odhadem 4,5 tuny a její cena byla 1,45 milionů eur.
    Kromě starožitností pochází část slonoviny v Evropě z legálních importů před rokem 1989, kdy patřila Evropa k největším koncovým trhům. Rozeznání nelegální, novodobě pašované slonoviny je proto obtížné. Určit stáří slonoviny je možné jedině využitím radiouhlíkové analýzy.

Slonovinová soška vydávaná za starožitnost (Zdroj: ČIŽP)

   Také v ČR se v posledních letech objevuje stále větší množství nelegální slonoviny. Do obchodu je silně zapojena vietnamská komunita. V roce 2014 došlo na letišti v Praze-Ruzyni k několika záchytům kufrů plných surové slonoviny – kupodivu ne na dovozu, ale při vývozu z Prahy do Vietnamu. Každý kufr měl cca 30 kg a všichni pachatelé byli Vietnamci žijící v ČR a cestující do Hanoje. Čeští Vietnamci byli s kufry slonoviny chyceni i na letišti ve Frankfurtu. Celkem bylo zabaveno 183 kg slonoviny. Zajímavé byly odpovědi pachatelů na dotaz, odkud slonovinu mají: „Kufr mi dala Jana v Chebu. Nevím, jak se jmenuje. Nevím, co jsem vezl. Asi čokoládu pro děti.
      V roce 2016 bylo v Berlíně zabaveno 625 kg slonoviny posílané do Vietnamu. Při následných domovních prohlídkách bylo nalezeno dalších 570 kg slonoviny a k tomu i stroje na obrábění slonoviny. Také zde pachatelé pocházeli z vietnamské komunity a objevily se i vazby na ČR.

Kufr plný slonoviny na letišti v Praze-Ruzyni
(Zdroj: ČIŽP)

     Zdá se tak, že Česká republika je zapojena i do obchodu se slonovinou. Jeden z vyslýchaných uvedl: „Přes ČR projde cca tuna slonoviny ročně.
   ČIŽP nechala provést genetickou analýzu vzorků slonoviny zabavené v ČR a výsledky byly překvapivé. Jednalo se o mix slonoviny z různých zdrojů – ze slonů pralesních i savanových, ze západní i východní Afriky. Část slonoviny v ČR pocházela z území okupovaného Armádou Božího odporu, teroristickou organizací vedenou Josephem Konym, hledaným válečným zločincem. Takže slonovina, která prošla přes teroristy, byla dovezena do ČR, odkud měla jít dál.               Bohužel současný modus operandi obchodu se slonovinou v Evropě není známý. Všichni se zaměřují na Afriku a Asii, přičemž Evropa zůstává stranou pozornosti, přestože zde tento obchod existuje, jen není tak viditelný.

Slonovina pašovaná z Prahy do Hanoje (Zdroj: ČIŽP)
Pálení slonoviny

V mnoha zemích se státní zásoby slonoviny ničí. Hlavním důvodem je vyslání jasného signálu překupníkům i zákazníkům, že dotyčné státy nechtějí obchod žádným způsobem podporovat a nechtějí, aby se zabavená slonovina do obchodu znovu zapojila.

  • 1989 – první stát, který zničil slonovinu – Keňa 12 tun
  • 1992 – Zambie 9,5 tuny
  • 2011 – Keňa 5 tun
  • 2012 – Gabon 4,8 tuny
  • 2013 – Filipíny 5 tun
  • 2013 – USA 5,4 tuny
  • 2014 – Čad 1 tuna
  • 2014 – Francie 3 tuny (před Eiffelovou věží)
  • 2014 – Belgie 1,5 tuny
  • 2014 – Čína 6 tun
  • 2014 – Hong Kong 28 tun
  • 2015 – Keňa 15 tun
  • 2016 – Keňa 105 tun
Pálení slonoviny v Keni v roce 2016 (Zdroj: KWS)

    Mnoho lidí se ptá, proč raději slonovinu neprodat a nezískat tak peníze – ať již na ochranu slonů, parků, místních komunit, nebo čehokoliv. Někteří poukazují na to, že ničením se zbývající slonovina stane ještě vzácnější a její cena vzroste. Častým argumentem je i tvrzení, že zabavená slonovina by mohla být pod cenou prodána, čímž by nasytila trh, ceny by se propadly a pytláctví a ilegální obchod by se přestaly vyplácet. Zde jsou však dva protiargumenty:

  • je otázkou, jak velký trh je a jestli by ho množství této „nespálené“ slonoviny stačilo nasytit
  • v minulosti se tento nápad již dvakrát realizoval a v obou případech měl velmi špatné následky (viz kapitola Nechceš věřiti chybám svým).

    Pro organizovaný zločin neplatí klasická pravidla volného trhu. Černý trh se slonovinou je v rukou kriminálních syndikátů a představuje formu určitého monopolu. „Zaplavení“ trhu slonovinou za účelem snížení její tržní ceny by překupníkům ve svém důsledku jen pomohlo. Poptávka by se neuspokojila, ale zvýšila, protože celý pokus by vygeneroval nové zákazníky. A ještě je tu morální otázka – o co bychom byli lepší než sami překupníci? Prodávali bychom přece slonovinu také…

     Slonovina je omezený a víceméně neobnovitelný zdroj. Takovéto „experimenty“, byť někdy dobře míněné, tak mají katastrofální následky. Na celé dnešní pytlácké krizi má lví podíl otevření trhů po prodeji zabavené slonoviny. Rozhodně tedy nesmíme opakovat stejnou chybu.
   Slonovinu je třeba přestat vnímat jako zboží a prostředek k vydělání peněz. Zabíjení slonů a obchod se slonovinou je odsouzeníhodná věc, kterou bychom neměli podporovat – přímo ani nepřímo.


„Den, kdy začneme naše morální rozhodnutí zakládat na hodnotě dolaru, je den, kdy ztratíme lidskost.“                    Ofir Drori


Sloní sirotci

Na okraji národního parku Nairobi stojí sloní sirotčinec, který v roce 1977 založila dr. Dame Daphne Sheldrick. Stanice pečuje o osiřelá sloní mláďata, která vrací do divočiny v odlehlých částech NP Tsavo. Jedná se o propracovaný systém – od záchranného týmu napojeného na rangery a místní komunity v celé Keni, po péči o mláďata, která ztratila matku, až po repatriaci a začlenění do divokých sloních stád. Jejich péčí již prošly stovky slůňat. Pravděpodobně se jedná o jedno z nejlepších zařízení tohoto typu. Více na www.sheldrickwildlifetrust.org.


    Příběh Daphne Sheldrick je popsán v knize Africký příběh lásky (v češtině vydána v roce 2013).

Sloní útulek v Nairobi (Zdroj: Pavla Říhová)

    Ačkoliv pytlák od překupníka dostane 80-100 USD za kilogram slonoviny, na cílovém černém trhu v Asii se slonovina prodává za 2 000-2 500 USD/kg. Obrat obchodu se slonovinou je odhadován na 4 miliardy USD ročně. Slonů s velkými kly je čím dál méně, proto dnes pytláci zabíjejí i slony s malými kly. Průměrná velikost klů dodávaných na trh se stále snižuje. Na počátku 70. let vážil průměrný kel 12 kg, v roce 1988 už jen 5,9 kg, dnes je to kolem 3 kg.

    Pytláci využívají i sociálního cítění slonů – nejprve zabijí mládě, celé stádo se pak seběhne kolem něj, zkoumá, co se mu stalo, a snaží se mu pomoci … Pytláci tak mají stádo pohromadě a slony pobijí naráz (v jednom případě bylo takto zabito 75 kusů). Za normální situace je jinak stádo rozptýlené a lov není tak výtěžný. Když pytláci slony zabijí, odřežou kly a ukryjí je v jámě vykopané na místě, které dobře znají – kdyby slonovinu nesli či vezli, byli by nápadní. Za pár dní se v tichosti vrátí a zakopanou slonovinu vyzvednou.