Už v pravěku lidé na ochranu před zimou využívali kožešiny. Zhotovovali z nich oblečení a teplými kožešinami vybavovali své příbytky. Vždy se jednalo o významné obchodní zboží, ne každý uměl vhodná zvířata ulovit a kůže zpracovat. Směnný obchod proto fungoval už před tisíci lety a pokračoval po celou historii lidstva. Některé kožešiny byly symbolem luxusu a významného postavení, určitá vzácná zvířata směli oblékat pouze králové (např. hermelín z hranostaje nebo kožešinu z lamy vikuni). V novověku byly kožešiny v běžném životě postupně nahrazeny tkanými látkami a novými materiály, ale ještě na začátku 20. století byly v chladných oblastech nezbytné a nedaly se ničím jiným nahradit. Polární výpravy Pearyho i Amundsena při dobývání severního a jižního pólu byly vybaveny oblečením z kožešin tuleňů (k tragédii Scottovy výpravy přispělo zřejmě i nevhodné látkové oblečení). Lidé si vždy cenili kožešin hustých a měkkých, barevných nebo výrazně vzorovaných, oblíbené jsou i kožešiny vodních zvířat, jako je bobr či vydra, které jsou lesklé.
Nejhustší kožich na světě má vydra mořská zvaná kalan (Enhydra lutris), na jednom cm2 kůže jí vyrůstá až 150 000 chlupů. Díky tomuto kožichu vydra dokáže přežít v mrazivých vodách severního Pacifiku, ale bohužel právě kožich se jí stal málem osudným.
Kalani byli odedávna loveni Aleuty, původními obyvateli Aljašky a okolních ostrovů. Dokud se jednalo o lov pro jejich vlastní potřebu, populaci vyder to nijak neohrožovalo. Jenže roku 1741 z kamčatského Petropavlovsku vyplul ve službách ruského cara dánský kapitán Vitus Bering, který pro Rusko objevil novou zemi – Aljašku. Beringova loď Sv. Petr ztroskotala u Komandorských ostrovů a posádka byla nucena tu přezimovat. Velká část mužstva včetně Beringa krutou zimu nepřežila, ale ti, co vydrželi, intenzivně lovili místní faunu včetně mořských vyder. Vydří kožešiny se mezi námořníky staly i předmětem sázek a hazardních her. Po záchraně zbytku posádky bylo do Ruska přivezeno více než tisíc kožešin mořských vyder a o tomto jedinečném druhu kožešiny se tak dozvěděl celý svět.
V Severní Americe se kdysi lovem kožešinových zvířat živilo hodně lidí. Obchodníci vykupovali kožešiny od Indiánů a Inuitů, kterým za kůže dodávali nože, zbraně, střelivo, pasti, tabák, rum či mouku. Byl to výměnný obchod, peníze nehrály roli, platidlem byly kůže ulovených zvířat. Později se objevili potulní lovci, tzv. trapeři, kteří žili v divočině a chytali zvířata do pastí nebo je stříleli. Jedním z nejdůležitějších zvířat byl bobr – filc z bobřiny byl hlavní surovinou pro výrobu luxusních cylindrů. S přechodem na hedvábí však došlo v USA v roce 1840 ke krachu obchodu s bobřími kožešinami a tisíce traperů přišly o práci. Hledali jiný zdroj obživy, a tak se vrhli na lov bizonů.
V roce 1884 se na londýnském trhu prodalo ještě 9 000 kalaních kožešin, ale v roce 1904 už jen necelých 500. Z původní populace, jejíž počty byly odhadovány na 300 000 kusů, přežívalo počátkem 20. století cca 2 000 vyder.
Lidé se však vzpamatovali včas – zákaz lovu a důsledná ochrana pomohly kalana zachránit a populace v severním Pacifiku opět narůstaly. V 70. letech měla aljašská populace už 125 000 vyder. Bohužel v posledních desetiletích jejich počty opět klesají – dnes se pohybují kolem 70 000 kusů. Příčiny nejsou úplně jasné. Mnoho vyder zahynulo kvůli únikům ropy, např. po havárii tankeru Exxon Valdez, ale šíří se mezi nimi i různé nákazy.
Mořská vydra je nenahraditelná pro stabilitu ekosystému tzv. kelpových lesů, porostů mohutných hnědých řas, které jsou domovem mnoha dalších druhů živočichů. Pokud jsou populace vyder slabé nebo vydra z dané lokality zmizí, dochází k přemnožení ježovek (vydra jich denně zkonzumuje několik kilogramů) a ty kelpový les zničí…
Také vláda USA považovala lov bizonů za dobrý nápad, díky jejich úbytku totiž přicházeli o obživu Indiáni. V roce 1871 americký Kongres dokonce schválil zákon, jenž povoloval úplnou likvidaci bizonů s cílem vyhladovět vzpurné indiánské kmeny. Nastala opravdová jatka. Ročně bylo zastřeleno kolem 250 000 bizonů, někdy však lovci zabili stejné množství zvířat za jediný měsíc.
Osud amerických bizonů zpečetila bitva u Little Big Horn 25. června 1876, v níž po střetu se Siouxy padl generál Custer a celá jeho kavalérie. Po této katastrofální porážce se naštvaný Washington rozhodl přejít na taktiku „spálené země“. Do vybíjení bizonů se zapojila armáda a vojáci stříleli do stád bizonů děly. Armádní velení vyzvalo lovce z Východu, aby přijeli na Západ, a slíbilo jim peníze, bydlení i střelivo. Lovci přivábení armádní nabídkou a možností si vydělat až 700 USD denně, masakrovali celá bizoní stáda a mrtvé bizony nechávali ležet. Už se ani nestahovaly kůže, neprobíhalo žádné zpracování, šlo jen o vybíjení.
Během jednoho roku se populace bizonů, kdysi odhadovaná na 60 milionů zvířat, snížila na méně než 2 000 zvířat. V roce 1889 zbylo pouhých 542 bizonů, především v chráněných územích a v zoologických zahradách. V přírodě zůstalo z celého druhu v roce 1902 jen 72 bizonů v USA a 600 v Kanadě.
Záchrana přišla doslova za 5 minut dvanáct. Roku 1905 byla založena Společnost na záchranu bizona, která prosadila zřízení několika bizoních rezervací. Zajímavostí je, že do záchrany se zapojil i sám Buffalo Bill, který měl na svém ranči soukromé stádo. Se svou show Wild West Story navštívil i Moravu, ale jeho podíl na vybíjení bizonů nebyl zapomenut – Moravský spolek na ochranu zvířat v Brně požadoval, aby na něj bylo podáno trestní oznámení za týrání zvířat.
V USA postupně vznikly další rezervace a stavy bizonů se pomalu zvyšovaly. Dnes má bizoní populace cca 500 000 zvířat, jenže většina z nich žije v komerčních chovech určených na maso. V národních parcích ve volné přírodě USA žije asi 30-40 000 bizonů….
Typickým výrobkem je sibiřská ušanka (bobrovka), která je obvykle vyrobena z lišky, kuny nebo bobra. Cena je závislá na typu a kvalitě srsti, ale může stát až 650 USD. Kožešinové boty jsou také populární, zvláště v chladném podnebí. Ruské válenky z dobře izolující sobí kožešiny frčí v Rusku i po celém světě. Stejně jako většina kožešinových výrobků ze sibiřských zvířat i tyto boty mohou být velmi drahé – od 300 až po 630 USD.
Samotní Rusové se lovu zvěře na Sibiři věnovali jen výjimečně, ale vyměňovali kožešiny s místními obyvateli za železo, alkohol, tabák, korále či pasti. Později začali vymáhat kožešiny jako daň v naturáliích a zavedli tzv. yasak neboli daň v kožešinách, kterou nepravoslavní domorodci-muži museli odvádět ruskému státu. Při dobývání Sibiře hrály kožešiny klíčovou roli, proto se někdy používá termín „zoologický kolonialismus“.
Lov zvířat byl skutečně masivní. V 19. století bylo každý rok zabito 10-15 milionů veverek, desítky tisíc hranostajů, kun, lišek, sobolů, rysů a rosomáků. V Irkutsku prošlo celnicí více než 150 000 sobolích kožešin ročně. Jenže Sibiř nebyla nevyčerpatelná a lovci stejně jako na mnoha jiných místech na světě lovili a zabíjeli bez ohledu na zachování populací zvířat. Úbytek kožešinových zvířat začal být zřetelný na celé Sibiři.
Lov bizonů byl podporován bohatou železniční lobby, které velká stáda bizonů působila potíže. Bizoni přebíhali přes koleje, mohli se srazit s vlakem a často se schovávali i v tunelech. Železniční společnosti proto najímaly lovce, aby bizony stříleli přímo z jedoucích vlaků, a organizovaly pro své pasažéry pro zábavu i „lovy z vlaku“. V roce 1867 se k železnici nechal najmout americký dobrodruh William Frederick Cody, později zvaný Buffalo Bill. Cody pracoval jako zásobovatel a za 500 dolarů měsíčně dodával bizoní maso pro dělníky pracující na stavbě kansaské pacifické dráhy a stal se jedním ze symbolů vybíjení bizonů – za 18 měsíců v letech 1867–1868 zabil 4 280 zvířat (osm denně).
Cena vystoupala do nebetyčných výšin – kalaní kožešina se prodávala 30x dráž než kožešina sobolí a začalo se jí říkat „měkké zlato“. Mnoho lidí zamířilo do severního Pacifiku s vidinou rychlého zbohatnutí a vydrám i Aleutům nastaly těžké časy. Lov vyder na moři ale nebyl úplně snadný, proto obchodníci s kožešinami začali k lovu využívat místní obyvatele. Aleuti byli v době ruské okupace v podstatě otroci, museli mořské vydry masivně lovit a jejich kožešiny odevzdávat Rusům. Vydří kůže byly nesmírně cenné a Rusové je vyměňovali na sibiřských trzích s Číňany za zlato.
Vybíjení vyder se postupně rozšiřovalo i na jih, protože Rusové nutili aleutské lovce vyjíždět na výpravy podél pacifického pobřeží až do Kalifornie. Tzv. Velký lov trval celé století a padl mu za oběť asi 1 milion zvířat. Na konci 19. století začala populace vyder kolabovat.
Nejdůležitějšími oblastmi lovu kožešinových zvířat byly a dosud jsou chladné oblasti s rozsáhlými lesy, jako je ruská Sibiř a Kanada. Hlavní loveckou sezónou je zima, protože zvířata mají v této době nejhustší a nejkvalitnější srst. Zájem o kožešiny byl v 16. století hlavním motorem ruského dobývání Sibiře. V Evropě rostla poptávka a obchod s kožešinami se stal významným zdrojem peněz pro ruskou státní pokladnu (tvořil až 10 % příjmu). Směrem na východ se vydávalo mnoho obchodníků, kozáků i pravoslavných popů. Všichni chtěli získat kožešiny a se ziskem je prodat. Zájem byl o veverky, bobry, hranostaje, lišky, ale nejvyhledávanější a nejdražší byla kožešina sobola (Martes zibellina). Kvalitní sobolí kožešina se prodala i za 10násobek ročního výdělku chudého rolníka.
Kožešiny jsou i dnes na mnoha místech světa symbolem luxusu a bohatství a lidé za ně platí vysoké částky. Proto se kožešinová zvířata na Sibiři stále loví a tento lov znamená zdroj financí pro mnohé sibiřské národy (zajímavý dokument „Šťastní to lidé: rok v tajze“).
Sibiřský kožešinový průmysl má obrat v desítkách milionů dolarů. Nejpopulárnější položkou jsou kožichy, nejdražší sobolí se prodávají v Paříži, Miláně či New Yorku za cca 80-100 000 USD (ruský sobol je nejdražší). Sobolí kožich je symbolem postavení a i přes svou cenu je jedním z nejvyhledávanějších kožichů.
Oblíbené jsou i kožichy ze sibiřských veverek (k výrobě jednoho dlouhého kožichu je potřeba několik desítek až set zvířat). Hůře prodejná je liška, protože lišky jsou chovány v mnoha zemích faremně a kožich tím ztrácí punc luxusu.
Činění kůží bylo po staletí vážené řemeslo, kterému bylo třeba se řádně vyučit. V Evropě existovaly kožešnické cechy (v Praze vznikl již v roce 1418), které zásobovaly svým zbožím venkov i města. Tzv. jircháři zpracovávali malé a měkké kůže, koželuzi se zabývali kůžemi většími. V Československu mělo kožešnictví silnou tradici a fungovalo zde mnoho firem. Nejznámější byla poválečná firma Kara Trutnov, která svého času zpracovávala 15 000 králíků denně (barvila je např. na vzhled norka či ocelota), ale zpracovávala i tygry či levharty. V posledních 30 letech se kožešnický průmysl výrazně změnil, používání kožešin ustoupilo a stalo se spíše doplňkovou záležitostí. Mnoho firem zaniklo či se přeorientovalo na jinou výrobu. Jedinou firmou, která v ČR doposud činí kožešiny, je Snaha Brtnice.
Činění kožešin a kůží je náročný a ne zrovna příjemný a voňavý proces. Stažená kůže se nesmí zapařit, aby nedošlo k vypadání chlupů. Nejprve je třeba ji zbavit masa a odmastit, používá se kuchyňská sůl, suspenze vápna, mýdlo, síran amonný atd. Samotné činění může probíhat různými postupy, využívají se např. sloučeniny chromu, síran hlinitý, kyselina mravenčí. Dříve se používaly i rostlinné látky obsahující třísloviny (dubová a smrková kůra), kaše z vajec a mouky či moč. Do kůží bylo nutno mlátit, aby se činicí látky zapracovaly dovnitř, v moderních provozech už dnes tuto část procesu nahrazují stroje.
Kvalita srsti, a tedy i výsledné kožešiny závisí na ročním období, pohlaví zvířete, potravě, nadmořské výšce, v níž zvíře žije, i na genetických faktorech. Nejlepší kůže jsou zimní, v létě kůže líná a srst není kvalitní. Kožešiny je možné různě upravovat – stříhat, protrhávat, barvit, bělit či zjasňovat. Používá se i metoda špicování (barvení konečků chlupů), různé druhy odbarvovačů, melíry, postupné vymývání barev…
Využívají se domácí zvířata, jako je králík, některá plemena ovcí a koz, ale i pes (mongolská plemena, čau-čau) či kočka (kožešině se připisovaly léčivé účinky proti bolestem zad). Z volně žijících zvířat se na kožešiny zpracovávají:
Vzorované a měkké kožešiny kočkovitých šelem byly odedávna známkou prestiže a bohatství. Nosili je králové, šlechtici, v novověku pak herečky, modelky či manželky bohatých a vlivných mužů. K ústupu této módy došlo až v 80. letech díky rozsáhlým ochranářským kampaním, které nošení kožichů kritizovaly jako nemorální a zbytečný luxus.
Aktivisté pořádali demonstrace, zveřejňovali fotografie krutého zabíjení zvířat, a dokonce i útočili barevnými spreji na osoby oblečené v kožiších. Postupně se jim podařilo získat na svou stranu veřejné mínění v USA i v Evropě a kožich z kočkovité šelmy přestal být prestiží, ale místo toho začal být spíše společenským stigmatem. Většina lidí proto přestala tyto kožichy nosit.
Jednou z hlavních osob aktivních v tomto boji byla herečka Brigitte Bardot, idol krásy 50. a 60. let. V roce 1986 BB založila v Saint Tropez nadaci na ochranu zvířat Fondation Brigitte Bardot a svůj boj za práva a ochranu zvířat vede dodnes. Před pár lety veřejně vyzvala svou letitou konkurentku Sophii Loren, která se nošení kožichů nikdy nevzdala, aby si „sundala tu kočku“, pokud jí chce dát nějaký dárek k narozeninám.
Vzorované kožichy z levharta či ocelota se už příliš často nevidí, ale lidé kožichy kočkovitých šelem bohužel úplně nosit nepřestali. Nejvíce se obchoduje s kožešinami rysů, které nejsou tak výrazné a zřejmě nebudí takovou pozornost či odpor veřejnosti.
Loví se hlavně americké druhy rysů – rys kanadský (Lynx canadensis) a rys červený neboli bobcat (Lynx rufus).
Kožichy z kočkovitých šelem nejsou záležitostí pouze amerických a evropských hereček – jedním z největších trhů je v současné době Tibet. Tradiční oděv chuba ve východním Tibetu býval zdoben tygří či levhartí kožešinou. Zvyk vznikl v tibetské armádě a tyto chuby bývaly nošeny pouze v aristokratických rodinách.
Tradice skoro zanikla v 50. letech po okupaci Tibetu, kdy bylo nošení národních oděvů zakázáno. Po uvolnění režimu se obnovila v regionu Amdo ve východním Tibetu a rozšířila se do Lhasy a dalších částí země, kde se změnila v módu a symbol statusu, prestiže a prosperity. Dnes lidé kupují tyto chuby jako drahé dárky, zvláště svatební dary. Chuba s tygří kůží stojí 3 000-9 000 USD, chuba z levharta 1 000-3 000 USD. Objevují se i levnější verze z jiných kočkovitých šelem a vyder (500-850 USD). Na obchodní ulici Barkhor ve Lhase je minimálně 23 obchodů, které veřejně prodávají zvířecí kožešiny včetně tygřích. Trend narůstá i díky tibetským celebritám a TV hercům, kteří chuby z tygrů, irbisů či vyder pyšně nosí na veřejnosti i před kamerami.
Jeho svatost dalajláma veřejně vyjádřil v roce 2006 lítost nad tím, že Tibeťané nosí kožešiny z ohrožených druhů zvířat a mnoho Tibeťanů pak jako výraz loajality a úcty k dalajlámovi své kožešiny spálilo. Odhadem byly spáleny kůže za cca 43 milionů liber. Obchod však přesto pokračuje dál a kožešiny tygrů, levhartů i irbisů jsou zabavovány ve Lhase, Indii, Nepálu i Bhútánu. V říjnu 2016 např. celníci ve Lhase zabavili 17 kůží irbisů, 2 tygří kůže a 2 levhartí kůže. Tibet zůstává centrem tohoto obchodu.
Tradice lovu tuleňů trvá už 8 000 let. Inuité je lovili po staletí – maso pro ně bylo základní potravinou a kůže sloužily k výrobě oděvů izolujících proti vodě a chladu. Tulení kožešina je totiž extrémně teplá a nesmáčivá. V 18. století se s tuleními kůžemi začalo obchodovat a pro Inuity začaly představovat zdroj příjmů, což trvá dodnes.
V současné době je více než 80 % kožešin získáváno ze zvířat chovaných na farmách. Z lovu v přírodě pochází oficiálně jen cca 17 % kožešin, avšak skutečné množství je zřejmě vyšší, protože kožešiny z ulovených zvířat mohou končit na černém trhu. Zvířata z přírody jsou obecně považována za cennější a kvalitnější než kožky ze zvířat z farmových chovů. Od 19. století bylo vyšlechtěno mnoho barevných mutací kožešinových zvířat, zejména norků, nutrií a lišek. Podmínky faremních chovů však bývají tristní a mnoho zemí postupně přistupuje k jejich zákazu. V České republice byly kožešinové farmy zakázány v roce 2017 novelou zákona na ochranu zvířat (musely skončit do ledna 2019).
Největší záchyt nelegálních kožešin proběhl na klasické pašerácké trase přes Himaláje v roce 2003, kdy čínští celníci při kontrole nákladního auta na check-pointu v malém městě Sangsang našli 31 kůží tygrů, 581 kůží levhartů a 778 vyder, které byly na cestě do Lhasy. Náklaďák údajně vezl pytle s vlnou. Kůže byly pašovány z Indie a mnoho z nich v sobě mělo otvory po kulkách. Některé tygří kůže byly relativně malé, pocházely z několikaměsíčních mláďat.
Nevládní organizace Environmental Investigation Agency vydala v roce 2004 zprávu The Tiger Skin Trail o obchodu s tygřími kůžemi směřujícími do Tibetu.
Lidé dnes loví 15 druhů ploutvonožců v celkovém množství asi 750 000 zvířat každý rok. Nejvíce je loven tuleň grónský, tuleň kroužkovaný a lachtan medvědí, lovy probíhají především v Kanadě (350 000 zvířat ročně), Grónsku (160 000) a Namibii. V Evropě se tuleni loví ve Švédsku, Finsku a Velké Británii.
Bohužel se jedná o jedno z největších vybíjení mořských savců na Zemi, jen v Kanadě bylo od roku 2002 zabito několik milionů zvířat. Kanadský lov tuleňů probíhá na jaře u východního pobřeží krátce poté, co samice tuleňů grónských přivedou na ledě na svět mláďata. Období není náhodné, lov je totiž cílen především na mláďata.
Lovci zabíjí tuleně pomocí hakapiků (těžkých obušků s železným hákem) nebo puškou a snaží se v čase, jenž mají k dispozici, zabít co největší počet zvířat. Tyto lovy nejsou podívaná pro slabé žaludky a je otázkou, zda mají v civilizované společnosti ještě vůbec co dělat.
Byly zdokumentovány případy, kdy lovci tuleně zaživa stahovali z kůže nebo je vláčeli živé po ledu na háku. Ministerstvo rybolovu a oceánů muselo v roce 1993 vydat speciální vyhlášku k zákonu o ochraně mořských savců (Marine Mammals Act), která určuje, jak má lov tuleňů probíhat. Upřímně řečeno – ani tato vyhláška není čtení pro slabé povahy. Z jejího textu: Tuleně lze usmrcovat jedině pomocí hakapiků, pušek a jiných střelných zbraní. Lovci, kteří používají hakapiky, musí zasazovat opakované údery zvířeti na čelo, dokud nedojde k rozdrcení lebky. Následně musí provést takzvaný „test mrkacího reflexu“ nebo pohmatem rukou zkontrolovat, zda je lebka roztříštěná. Test mrkacího reflexu musí lovci provést bez odkladu, aby se ujistili, že tuleň je mrtvý dříve, než ho začnou stahovat z kůže. Lovci nesmí nechat tuleně vykrvácet ani ho zaživa stahovat z kůže. Zavěšovat živé tuleně na hák a jejich vláčení po ledě je zakázáno….
Od roku 2008 platí nařízení, že tuleně staršího 1 roku musí lovci zastřelit, nesmí se zabíjet tyčí s hákem. Kvůli ztenčujícímu se ledu se tuleni stále více střílí ze člunů, jenže z pohybující se lodi je obtížné mířit a postřelená zvířata často sklouznou do vody, kde pravděpodobně uhynou (odhadem takto končí až 50 % zasažených tuleňů).
Lov probíhá na rozsáhlém území ve 2 oblastech Atlantiku – v zálivu sv. Vavřince blízko Magdalénských ostrovů a v oblasti zvané „The Front“ severovýchodně od Newfoundlandu. Jde o obrovské území tisíců kilometrů ledu a vody a lovu se účastní tisíce lovců, kontrola je tak prakticky nemožná. Přestože kanadská vláda uvádí, že lov tuleňů „přísně kontroluje a reguluje“, kapacity pro kontrolu nejsou dostatečné a je otázkou, co se vlastně v tuleních koloniích děje.
Nevládní organizace IFAW shromáždila od roku 1998 více než 700 videozáznamů opakovaně zachycujících lovce, jak při zabíjení používají nepovolené zbraně, zavěšují živé tuleně na hák, nechávají je vykrvácet při plném vědomí nebo je zaživa stahují z kůže. I zpráva nezávislé pracovní skupiny veterinárních lékařů v roce 2005 zdokumentovala nepřijatelně kruté zacházení se zvířaty. Důkazy byly předány ministerstvu a kanadské policii, ale nikdo nebyl obžalován.
Dnes cca 98 % tuleňů grónských zabitých při kanadském lovu představují právě odstavená mláďata ve věku mezi 2 týdny a 3 měsíci. Jsou zabíjena v okamžiku, kdy většina z nich ještě ani jednou v životě neplavala, ani se neživila pevnou potravou.
V roce 2006 bylo v Kanadě uloveno více než 350 000 tuleňů – tento počet je vyšší než množství, které sama kanadská vláda odhaduje jako udržitelné. Výzkumy ukazují, že obnovování populace tuleňů grónských stagnuje a počet nově narozených mláďat se snižuje (na úmrtnosti mláďat se podílí i změna klimatu a ubývání ledu). Znamená to, že je zabíjeno více zvířat, než se rodí, což je cesta do pekla.
Především je však klíčová otázka, proč vlastně tuleně zabíjet. Kůže tuleňů dnes už nepotřebujeme – jejich kožešina je poměrně hrubá a zpracování na kabáty už spíše výjimečné, takže se využívá na módní ozdoby (např. kožešinové lemy, kabelky, klobouky, obuv a rukavice) nebo se z ní vyrábí suvenýry (klíčenky, peněženky apod.). Tulení maso se prodává jen v Newfoundlandu a na Magdalénských ostrovech, jinde je kvůli tmavému vzhledu, pronikavé chuti a zvláštní konzistenci těžko prodejné. Tulení tuk se prakticky nevyužívá (80 % tuku z kanadského komerčního lovu se vyhazuje).
Neexistuje ani přesvědčivé ekonomické zdůvodnění – lov tuleňů není výnosný průmysl. Probíhá ve velmi krátkém období a pro většinu lovců příjem z lovu představuje jen vedlejší část příjmů. Lov tuleňů generuje méně než 0,5 % hrubého domácího produktu provincií Newfoundland a Labrador. Kanadská vláda musí lov tuleňů finančně podporovat – na konci 90. let šlo o přímou dotaci 20 milionů dolarů (v tu dobu počet zabitých tuleňů prudce vzrostl), ale i dnes ho dotuje, byť nepřímo. Do oblasti plynou peníze daňových poplatníků, financuje se vývoj nových tuleních produktů, výstavba a dovybavení továren, ledoborce pobřežní stráže poskytují lovcům služby při vyhledávání tuleňů, lov je vládou propagován v zahraničí atd. Jiné druhy podnikání a průmyslu takto dotovány nejsou. Takže o co tu vlastně jde?
Lovci zabíjí především tzv. beaters – stříbrná mláďata ve věku od 4 týdnů do 1 roku, která už nemají bílou kožešinu. Dříve byla hojně lovena i úplně malá mláďata, tzv. whitecoats (do stáří 12 dnů, která ještě mají jemnou bílou kožešinu) a bluebacks (mláďata čepcola hřebenatého mladší 1 roku). V roce 1987 byl lov malých mláďat zakázán, protože Evropská unie zakázala dovoz jejich kožešin (souvislost s kampaní Brigitte Bardot viz výše). Je však otázkou, jaký je rozdíl zabít mládě ve stáří 2 týdnů či 3 týdnů….
Nejspíš se jedná o snahu vyřešit problém národnostní menšiny – zajistit příjmy Inuitům a obyvatelům východu Kanady. Bohužel místo toho, aby kanadská vláda hledala perspektivní ekonomické alternativy pro tyto obyvatele, investuje čas a prostředky do podpory pochybného obchodu. Jenže ostatní státy už toho mají plné zuby a nechtějí se na těchto masakrech podílet. Většina tuleních kožešin totiž není prodávána v Kanadě, ale je vyvážena do zahraničí. Proč? Budete se divit, ale většina Kanaďanů je proti komerčnímu lovu tuleňů, a tak se tento průmysl musí spolehnout téměř výlučně na vývoz do zahraničí…. Jakou tohle má logiku? USA jednoduše rovnou zakázaly import tuleních kožešin už v roce 1972 (a mají klid).
EU nejprve v roce 1987 zakázala dovoz kožešin z bílých tuleních mláďat „whitecoats“, ale dovoz ostatních tuleních kůží tolerovala. Kanadská vláda ve snaze udržet příjmy zvýšila kvóty a zavedla dotace na úlovky mláďat starších 12 dnů a nespadajících tak pod zákaz EU!
Ale situace se vyhrocovala dále, důkazů o nehumánním lovu přibývalo a pobouření veřejnosti rostlo, proto EU přistoupila v roce 2009 k vyhlášení zákazu obchodu s výrobky z komerčního lovu tuleňů v EU, které vyjednalo české předsednictví. Drtivá většina europoslanců byla pro (559), pouhých 49 bylo proti. Zajímavé je, že s tímto zákazem souhlasilo i 86 % Kanaďanů (Environics Research, 2008).
Trhy pro tulení výrobky se po celém světě rychle uzavírají. Již 35 států zavedlo jejich zákaz včetně USA, EU, Ruska a Taiwanu. Kanada a Norsko, čelní zastánci lovu tuleňů, se několikrát pokusily legislativu EU v soudních sporech anulovat s argumentací, že když přijdou o trh v EU, obchod s tuleními kůžemi zbankrotuje a postihne to především Inuity. V roce 2010 byla platnost zákazu zpochybněna u World Trade Organization, rozhodnutí WTO však potvrdilo právo EU zakázat na svém území obchod, který je v rozporu s etickým postojem veřejnosti. Kanada a Norsko se odvolaly, ale opět prohrály.
Kanadská vláda však neustupuje – nejsevernější provincie Nunavutu odmítla lov tuleňů zakázat či omezit a v roce 2015 naopak zvýšila výkupní ceny tuleních kůží o čtvrtinu a vytvořila program na podporu výrobků z tuleňů, do kterého chce investovat 4,3 milionu dolarů….
Že věci nebývají jen černobílé, ukazuje film inuitské režisérky Alethey Arnaquqové-Barilové „Tichý hněv Inuitů“. Inuité se na komerčním lovu a výnosech z něj podílejí, dávno neloví jen pro svou vlastní přímou spotřebu. Lov tuleňů přináší místním komunitám živobytí a zaměstnanost, po zákazu EU se trh s tuleními kožešinami zhroutil a pro Inuity to byla velká rána. Jiná ekonomická alternativa v oblasti zatím není. Film upozorňuje i na sílu nevládních organizací a aktivistů.
Antilopa čiru neboli orongo (Pantholops hodgsonii) žije na Tibetské náhorní planině v průměrné nadmořské výšce 4500 m. n.m. Je výborně přizpůsobená životu ve vysokých horách a nelze ji proto chovat v zajetí. Čiru má extrémně jemnou a hustou srst, která je adaptací na teploty klesající v zimě na -40°C. Chlupy její podsady mají průměr jen 9-11 um, jedná se o nejjemnější chlupy na světě. Už před 6 stoletími se kašmírští tkalci naučili zpracovávat chlupy čiru na vlnu a vytvořit látku tak jemnou a přitom teplou, až je to neuvěřitelné. Látka zvaná „shahtoosh“ se nejprve používala jako teplá podšívka, ale pak se z ní začaly vytvářet velké šály a plédy. Říká se jim „šály prstenů“, protože jsou tak jemné, že je lze protáhnout snubním prstenem. Šály shahtoosh byly vyhledávané mezi aristokraty a vyššími kastami v Indii a předávaly se z generaci na generaci jako dědictví.
Na začátku 20. století žilo v Tibetu odhadem přes 1 milion antilop čiru. S rozvojem dopravy a cestování však i ostatní svět poznal, jak úžasná je vlna čiru…. Na konci 20. století už antilop zbývalo jen 75 000.
Na 1 šálu o váze 150-300 g je třeba zabít 3-5 antilop. Na Tibetské náhorní planině se pohybují dobře vybavené a organizované pytlácké gangy, které střílí celá stáda. Pytláci jsou obvykle mladí muži ve věku 20-35 let, málo vzdělaní farmáři pocházející z chudých oblastí Qinghai, Gansu a Tibetu. Téměř všichni jsou muslimové, pochází ze stejného kmene a mají stejné náboženské zvyky. Gang tvoří průměrně 10 dobře ozbrojených členů, z nichž každý má svou roli (střelec, stahovač, řidič, šéf, opravář auta...). Některé skupiny mají velký revír a zůstávají v oblasti, jiné se přesouvají.
Jsou dobře vybaveni – mají auta (džípy, náklaďáky, traktory), zásoby potravin, stany, zbraně (sportovní, lovecké, poloautomatické). Komunikují přes satelitní telefony. Pytláci musí být adaptovaní na klima náhorní planiny, aby akci vydrželi. Jsou velmi loajální ke své skupině a v případě zadržení jsou ochotní vzít všechnu vinu na sebe a riskovat dlouhé vězení.
Období pytlačení ovlivňuje migrace čiru, která závisí na klimatických podmínkách. Obvykle se pytlačí na jaře (v březnu až červnu) a na podzim (v listopadu až prosinci). V létě na Tibetské náhorní planině pytlačit příliš nejde, protože roztaje zmrzlá půda a nákladní auta zapadají do bláta. Pytlácká výprava trvá 7-15 dní v závislosti na velikosti území a úspěšnosti lovu. Loví se v noci na migračních stezkách, kolem jezer, řek a v průsmycích. Hlavním cílem je zisk – každý pytlák dostane 35-130 USD za den, pokud skupina zabije 100 antilop v 10 dnech. Jedná se o ekvivalent ročního výdělku z farmaření. Pytláci monitorují pohyb policistů a proti-pytláckých hlídek, kůže jsou ihned po lovu ukrývány, aby je gang v případě zadržení neměl u sebe. Ve vysokohorských podmínkách Tibetu je velmi těžké tyto gangy pronásledovat. O skutečném životě proti-pytláckých hlídek v Tibetu byl v roce 2004 natočen film Kekexili: Mountain Patrol, který získal mnoho ocenění.
Kůže jsou z Tibetu pašovány po 3 hlavních trasách – do Pákistánu, Nepálu a Indie. Prodávají se především ve městech Mangya, Huatugou a Dunhuang, cena kůže je 60-100 USD. Hlavní zpracování kůží a vlny upytlačených antilop probíhá v indických státech Kašmír a Jamm. Vlna se z kůže získává ručně, nikoli strojově. Ženy splétají na kolovrátku vlákno do příze, z níž pak tkalci specifickou metodou tkají shahtoosh. Tkanina mívá charakteristickou kosočtvercovou strukturu a do rohu šály tkadlec vyšívá své iniciály. Cena finální šály je velmi vysoká – přírodní hnědý shahtoosh se prodává za 2 000 USD, zatímco bílý až za 20 000 USD.
Už od 70. let se objevovaly snahy o ochranu antilop čiru, v roce 1979 byla čiru zařazena do CITES I a mezinárodní obchod s shahtoosh byl zakázán…. Jenže Indie si vymohla pro státy Kašmír a Jamm výjimku, neboť se jednalo o politicky nestabilní území a výroba zde zaměstnávala více než 30 000 lidí.
V Kašmíru platily vlastní zákony a místní bossové měli dobré vazby na politiky. Obchod tak pokračoval dál celá 80. a 90. léta.
Populace antilop klesala a veřejné mínění a ochranářské organizace vyvíjely na Indii čím dál silnější tlak. V roce 2002 Indie konečně zakázala obchod s shahtoosh i v Kašmíru a Jammu. Pro antilopy to spolu s ochranářskými opatřeními znamenalo pozitivní obrat – jejich počty se zvýšily na 150 000 kusů v roce 2010.
Bohužel pro tisíce lidí zapojených do výrobního procesu to znamenalo prudké zhoršení životních podmínek. Velkou část pracovní síly tvořily vdovy, které mají i tak v Indii velice těžký život. Možným řešením byl přechod z výroby shahtoosh na pashminu.
Pashmina je vlna z kašmírské kozy (Capra hircus), která má několik druhů srsti. Nejjemnější srst má průměr vlákna 12-21 um a kvalitou se může blížit srsti čiru. Vlna se kozám stříhá či se vyčesává na jaře během línání. Z jedné kozy se za rok získá asi 250 g srsti, což není moc, ale kozy lze na rozdíl od antilop chovat v zajetí, a to i mimo hory (kvalita srsti ovšem mimo hory klesá). Bohužel šály pashmina jsou cenově trochu jinde než shahtoosh – cena pravé pashminy je 300-500 USD, a výdělky jsou tak mnohem nižší. Přesto pashmina představuje alternativu. Klíčoví tkalci s podporou IFAW a Wildlife Trust of India založili Kashmir Handmade Pashmina Promotion Trust, v němž je dnes zapojeno přes 2 000 výrobců. Jenže ne všichni hledali takové alternativy, někteří bohužel pokračují ve výrobě a zpracování vlny shahtoosh nelegálně. Objevily se i nové trendy, např. výroba šál ze směsi vlny shahtoosh a kašmíru. Dnes se lze setkat se šálami tří kategorií:
Jedním z ohnisek obchodu s shahtoosh je v posledních letech Evropa, a to zejména Švýcarsko, Milán a Mnichov. Mezi lety 2015 a 2018 švýcarští celníci zabavili šály z více než 800 tibetských antilop, a to cestujícím z Itálie, Německa, UK a Středního Východu. Shahtoosh si vozí bohatí lidé létající 1. třídou či privátními lety, prodává se v nejdražších módních obchodech v St. Moritz a na podobných místech. Bohužel tak přes všechny snahy, opatření a kontroly obchod s vlnou čiru stále není pod kontrolou.
Na druhém konci světa žije v podobných podmínkách další zajímavý kopytník – lama vikuňa (Vicugna vicugna). Stáda vikuní žijí vysoko v Andách ve výšce kolem 3-5 000 m. n.m., proto mají extrémně hřejivou a jemnou vlnu s chlupem o průměru 12 m. Vikuňa byla posvátné zvíře Inků a oděv z její vlny směla nosit jen královská rodina. V Incké říši se každé 4 roky pořádala tzv. ceremonie Chaccu, což byl obrovský hon na lamy, zvláště na vikuně. Chycená zvířata byla ostříhána a znovu vypuštěna, byl to v historii jeden z prvních příkladů udržitelného využívání… Hrubší srst lam guanako byla rozdělena mezi lid, jemná srst vikuní patřila Inkovi. Pokud byla nějaká zvířata při honu zabita, maso bylo rozdáno lidu.
Naštěstí si areálové státy průšvih včas uvědomily – v roce 1969 Peru a Bolívie podepsaly dohodu o zahájení záchranného programu, po 10 letech se přidaly i Argentina a Chile. Vikuňa byla zařazena do CITES, byla vyhlášena ochrana území, kde tato lama žije, a byl zaveden cílený management ochrany. Snaha přinesla celkem brzy výsledky a populace se pomalu vzpamatovala. V roce 1987 byl znovu povolen obchod s vlnou získanou z živých zvířat, aby byly podpořeny místní komunity. Výrobci musí mít certifikaci a je zaveden systém značení výrobků pocházejících z legálních zdrojů. Výtěžnost srsti není velká – asi 150 g ročně z jedné lamy. Vlákno je citlivé na chemické látky, proto se obvykle nebarví a vlna zůstává rezavě hnědá. Celkově se na trh dostane cca 12 tun vikuní vlny ročně (pro srovnání s 25 000 tun kašmíru). Cena 1 metru látky je 1 800-3 000 USD, šála stojí 1 500 USD a kabát 20-40 000 USD. Obchodní dům Harrods dokonce prodává ponožky z vlny vikuni za 620 USD…
Do příchodu španělských konkvistadorů žily v Jižní Americe asi 3 miliony vikuní. Jenže srst vynikající kvality se stala i tomuto druhu téměř osudnou. Říkalo se jí „hedvábí Nového světa“. Na mezinárodních trzích byla vlna vikuní cennější než zlato, což bylo důvodem k intenzivnímu lovu. V roce 1967 zbývalo na světě méně než 6 000 vikuní.
Znovu byla obnovena i ceremonie Chaccu, při níž se divoké lamy zahání do ohrad a stříhají. National Chaccu Ceremony a International Vicuna Festival jsou podporovány vládou a pokaždé přilákají spoustu návštěvníků. Musí to být opravdu „lamí rodeo“.
Vikuňám se ale daří – aktuální stav populace je 350 000 zvířat a jejich počet se zvyšuje, což lze považovat za skvělý ochranářský úspěch.
Kůže zvířat, především savců, člověk používal od pradávna, jejich zpracování se věnovaly už pravěké ženy v jeskyních před mnoha a mnoha tisíciletími. Z kůží se vyrábělo téměř vše – oblečení, primitivní obuv, nádoby i domácí potřeby. Byl to dostupný materiál, pokud tedy člověk zvládl zvíře ulovit a zabít. I dnes jsou kůže široce využívány a nejde jen o kůže savců.
Savčí kůže se zbavuje chlupů a různě upravuje. Nejčastěji jde o kůži kopytníků, ale zpracovává se i např. kůže sloní. Je samozřejmě příliš tlustá, takže se musí ořezat, zbrousit a měkčit, ale ani tak se nedá použít na oblečení. Jsou z ní velmi trvanlivé tašky a suvenýry. Velmi často jsou výrobky ze „sloní“ kůže ve skutečnosti jen napodobeniny z hověziny prodávané jako „genuine elephant leather“.
Ostré a drsné žraločí kůže se v některých zemích používají namísto brusného papíru např. do setů na lepení duší kol. V Mosambiku místní rybáři používají na broušení dřeva člunů kůži rejnoků mant. Evropané z kůží rejnoků vyrábí boty (italské lodičky) a kabelky. Dokonce i kůže některých velkých ropuch má své využití – z jejich podivné kůže s bradavicemi se dělají peněženky a klíčenky. Ani ptáci nezůstali zcela stranou – populární je pštrosí kůže, která má na sobě kulaté hrbolky od folikulů per, ale ze pštrosa se stahuje i kůže z pařátů. Ostatní ptáci moc v kožedělném průmyslu využití nemají, jejich kůže je příliš tenká.
Skupina zvířat, která hraje největší roli v obchodu s kůžemi, jsou plazi. Používají se všechny skupiny – hadi, ještěři, krokodýli i želvy. Obchoduje se především s druhy, které mají výrazné vzory či zajímavé barvy a jsou to větší zvířata, aby bylo kůže dost (z malé užovky se kabelka vyrábí špatně, z několikametrové krajty je materiálu podstatně víc).
Na hadích farmách jsou chovány nejčastěji krajty, hroznýši, kobry, vodnáři. Využívají se ale i některé velké užovky a chřestýši. Kůže se činí solným roztokem a chromovými solemi, často se barví nebo naopak odbarvují, povrch se brousí a lakuje. Finální podoba kůže může být často hodně jiná, než jak vypadalo původní zvíře. Z chráněných CITES druhů se běžně v mezinárodním obchodě s koženým zbožím objevuje 9 druhů hadů krajty rodu Python, kobry Naja, anakondy Eunectes a druh ptyas velkooký (Ptyas mucosus). Krajtí vzor se často napodobuje, takže se na trhu objevuje mnoho padělků.
Mořské želvy mají na svých ploutvích atypickou kůži s nepravidelnými mnohoúhelnými šupinami, která je oblíbená na kožené výrobky, jako jsou např. vysoké kovbojské boty. Dnes jsou všechny mořské želvy chráněny v nejpřísnější příloze CITES I a veškerý obchod s jejich kůžemi je zakázán.
Během Operace Central, tříletého vyšetřování U.S. Fish and Wildlife Service v USA, odhalili federální agenti organizovanou skupinu obchodující s kůžemi mořských želv v USA a Mexiku. Skupina byla napojena na mexické rybáře, kteří nelegálně zabíjeli karety a stahovali je z kůže. Kůže byly vyčiněny a zpracovány v továrně v Mexiku, kde z nich vyráběli kovbojské boty různých barev.
Kurýři pak boty převáželi přes hranice do USA. Jedním ze způsobů pašování bylo i to, že kurýr překračující hranice měl boty oblečené na nohou, přes karetí kůži byl navlečen hrubý potah z hovězí kůže, aby boty nebyly tak nápadné. Při zátahu na tento gang bylo zatčeno 7 osob z USA, Mexika a Číny a bylo zabaveno 700 párů kovbojských bot z karetí kůže.
Krokodýlí kůže tvoří pancíř, který zvíře kryje před útoky predátorů, je proto odolná a trvanlivá. Každý rok je celosvětově prodáno 1,5 milionu krokodýlích kůží, které jsou legálně exportovány z 30 zemí. Nejkvalitnější krokodýlí výrobky lze nalézt v Singapuru, Japonsku a Evropě (Francie, Německo, Itálie), za nejlepší kůži je pak považována kůže krokodýla mořského (Crocodylus porosus).
Primárním zdrojem kůží krokodýlů jsou dnes farmy, kterým přes určité výhrady nelze upřít pozitivní přínos pro ochranu některých druhů. V 19. a 20. století byli krokodýli masivně loveni – poptávka se zvedla hlavně po válce Severu proti Jihu (1861-1865), kdy byl na trhu nedostatek kůží. Lov se postupně rozšířil do Střední a Jižní Ameriky, Afriky, Asie, Austrálie i Pacifiku.
První chovy krokodýlů se objevily už po roce 1900, ale tehdy šlo o turistické atrakce. Myšlenka faremního chovu saturujícího poptávku po kůžích vznikla v 60. letech v USA, protože krokodýlů už bylo v přírodě málo a lov byl stále obtížnější. Krokodýli byli také zařazeni do CITES a obchod s nimi začal být komplikovaný.
V roce 1981 byl povolen tzv. ranching, tj. chov krokodýlů na farmách, založený na sběru vajec z přírody a jejich dolíhnutí v umělých podmínkách. Určitý počet odchovaných mláďat byl vypuštěn zpět do přírody, zbytek sloužil k produkci kůží a masa (tento způsob je dodnes používán, říká se mu chov v tzv. otevřeném cyklu). Farmy vznikaly v USA (aligátor mississippský), Venezuele (kajman brýlový), Zimbabwe (krokodýl nilský), Austrálii, Indonésii a na Papui-Nové Guineji (krokodýl mořský a novoguinejský). Ne všechny druhy krokodýlů jsou však k chovu na farmách a ke zpracování kůží vhodné – např. druhy s kostěnými osteodermy na břiše (kajmani rodu Paleosuchus) se špatně zpracovávají, problém je i s krokodýlem mořským, který je velmi teritoriální a agresivní.
Později hodně farem přešlo na chovy v tzv. uzavřeném cyklu (nedoplňuje se vejci z přírody, farma má vlastní chovné samice produkující vejce, žádná mláďata se do přírody nevypouští, chov je čistě komerční bez jakékoli vazby na přírodu a ochranu druhu). V těchto chovech je značná převaha hybridů křížených z několika druhů krokodýlů. Jateční věk a velikost krokodýlů na farmě je 5 let a 1,5 m, jedná se o napůl dospělé jedince, kteří ještě nemají zcela ztvrdlou kůži a tuhé maso.
Krokodýlí farma, kde měli být poráženi krokodýli nilští na kůže a maso, vznikla i v České republice na Znojemsku (Agro Jevišovice), ale před několika lety byla uzavřena.
Nasycení poptávky po kůžích produkcí z farem přispělo k výraznému poklesu pytlačení, a tím k záchraně některých druhů. Tento způsob však bohužel nefunguje u všech druhů zvířat – v zásadě je vázán pouze na druhy snadno chovatelné, rychle a dobře se množící, produkující hodně mláďat, která celkem rychle dospívají.
